Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 49. - Konec jim, smrt nám

Pohledem přes rameno se ujistil, že zůstala uvnitř.

Nerad ji tam nechával samotnou, ale bylo to jediné bezpečné místo, kde se mohla schovat. A protože byly stěny chráněny před průnikem signálu, nemohl ji tam ani nikdo objevit.

Šroubovák, který mu dala, pevně svíral v pěsti, jako by to bylo to jediné, co ho může udržet při životě.

Přitom proti androidům s ním šanci neměl, ale ti teď měli prioritní rozkaz, takže jimi se zatím zabývat nemusel. Alespoň k něčemu to bylo dobré.

Musel se zorientovat v tom, kde je.

Byl zmatený. Nedokázal najít správnou stranu, vlastně si ani nebyl úplně jistý tím, že ví, kde Daniela hledat.

Věděl jen to, že se bude pohybovat v sedmém patře – tam, kde byl sklad lihovin a jídla.

Ačkoli nemusel, lekl se, když se před ním objevil android tmavší pleti s modrými vlasy a řetězy po těle.

Ihned chtěl namítnout něco o praktičnosti, ale rychle se zarazil. Neodvážil se na něj promluvit, ještě by si ho mohl všimnout a změnit prioritní rozkaz.

Postavil se ke zdi. Dlaně opřel o hrbolovitou bílou omítku, prsty roztáhl od sebe. Hlavu si o zeď opřel temenem, očima sledoval procházejícího androida.

Za ním šli i další a další, čekal déle, než chtěl.

U dvanáctého si uvědomil, že je tlačí čas. A protože si všímal, že mu nikdo z nich nevěnoval ani chvilku pozornosti, usoudil, že nebude vadit, pokud půjde v protisměru.

Raději se však držel u stěny, aby nebudil podezření a do nikoho nenarazil.

Srdce mu bilo docela rychle. Stále nepřišel na to, proč mu Daniel udělal srdce funkční, ale to by se musel zeptat na mnohem víc věcí – srdcem začínaje, vyprazdňováním konče.

Někde to s tou dokonalostí přeháněl, ale dalo by se říct, že se mu povedla perfektní kopie lidské bytosti.

Při pohledu na androidy, které míjel, se zamyšleně mračil. Dávalo to všechno smysl.

Došlo mu, proč ho v očistě mohl hromotluk Tom škrtit. Nebyl lidská bytost snad nikde a nikdy – pokud nepočítal své krátké dětství, kdy stačil sotva vytáhnout prst z pusy a strčit ho do písku a už měl být přesunut.

Zatřepal hlavou, aby se těch myšlenek zbavil.

Nechtěl, aby se mu Daniel díval do hlavy, proto se odprostil ode všeho, co zahrnovalo hlubší myšlení, a rty jen mlčky artikuloval slova útěchy, jež mu pomáhala se dostat dál.

Vibrace uvnitř lebky byly stále silnější a zřetelnější. Chvílemi měl dokonce pocit, že něčemu rozuměl – během zlomku sekundy to však ztratil a byl zase na začátku.

Doufal, že to není nic důležitého.

Ani tentokrát neskákal radostí do stropu, když před ním byly jedny z posledních schodišť, jež ho dělily ode dveří, za nimiž by se mohl Daniel Soudek skrývat.

A s každým dalším překonaným schodem mu to více a více připadalo jen jako zoufalý pokus o znovu získání něčeho, co vlastní vinou ztratil.

Pravdou bylo, že touha zabít Daniela Soudka byla spíše výplodem náhlé fanatičnosti než pocitů, či zdravého rozumu.

Ale David se vždy řídil hlavně instinkty – což zahrnovalo strach a následné útěky a neúspěšné pokusy o skrývání se.