Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 27. - Nejlidštější z nás

S obdivem svůj výtvor sledoval.

Android nevypadala vůbec jako stroj, možná by si ji spletl s člověkem, kdyby nevěděl, kdo to je. Pokud i tohle byla jeho práce – alespoň toho jeho já, které si hlava vytvořila, aby mohl očistou projít –, měl se za co poplácat po rameni.

Její blond vlasy, které se lepily do pramenů působením víru vzduchu při rychlém kroku, co je přibližoval k místu, kam je vedla, zářily v ostrém bílém světle tak, až to vypadalo, že jsou posypané třpytkami.

Takový lesk u nich hodně dlouho neviděl – vlastně naposledy v ten nudný večer, kdy neměl co dělat a rozhodl se, že ji vydrhne od pat až po konečky vlasů.

Cítil tendenci se jich dotknout a vyzkoušet, jestli jsou opravdu tak hebké, jak se od pohledu zdají být. Byl připraven na vlnu trapnosti, která do něj měla narazit ve chvíli, kdy by se natáhl a opatrně promnul pramen zlata mezi prsty, ale ještě stále měl tu vůli se držet.

Zatínal prsty v pěst. Bál se, že kdyby je pustil, opravdu by jim v ničem bránit nemohl. To, že ji viděl živou, snad živější a plnou elánu než kdy dřív, s ním dělalo věci, které zkrátka nedokázal ovládat napořád.

A jestli se ty vlasy budou vlnit a kroutit dál, netušil, jestli dokáže odolat dalších pár minut.

„Jiří za mnou přišel. Údajně se na to předvedení chce dostavit i Viktor Ponoška, ten miliardář," prohlásila po chvíli ticha a otočila se na něj.

V jejích modrých očích nalezl to, co potřeboval – pochopení. Blondýnka vytáhla koutky výše a zkroutila rty do milého úsměvu, jímž ho obdařila. Pak natáhla ruku a prsty mu opatrně položila na zápěstí – připravené ho sevřít a táhnout s sebou, kdyby bylo potřeba.

„Probereme to až u nás," dodala o něco tišeji a otočila hlavu zpátky.

Nemohl jinak než souhlasit. Tady na chodbě už nechtěl řešit nic, chtěl alespoň tu trochu soukromí, kterou mu tahle realita mohla poskytnout.

A taky toužil po tom strávit čas s Android – sám. Chtěl takhle zavzpomínat na časy, kdy ho trápil jen strach o vlastní život a nic jiného. A taky nutně potřeboval zjistit pár věcí o ní, to by taky nemuselo být ke škodě.

Přidal do kroku, aby jí stačil. Snažil se, aby její podezřele teplé a hebké prsty zůstaly na kůži u zápěstí, ale brzy ruku stáhla zpět k tělu.

V tu chvíli ho i mrzelo, že se nepokusil o útěk – třeba by ho chytila a táhla s sebou.

Možná by naoko protestoval, ale tam někde hluboko uvnitř by se radoval.

Davide, okřikl se v hlavě. Přestaň blbnout. Nemiluješ ji, byla jen hodně dlouho jediná po ruce.

Zatřepal hlavou. Nesměl na to myslet. Nic tady nebylo skutečné, vše se to odehrávalo pouze v jeho hlavě. A pokud byla pravda, že je to stále ještě očista, měl by si dávat pozor – nemohl vědět, kdo by se mohl koukat.

Úplně nechtěl, aby Sára o jeho potlačovaných citech věděla.

Ani on sám o nich vědět nechtěl.

Ale tady to ovládat nemohl. Jako by to ani nebyl on. To vědomí, že je možné, aby byli spolu, mu dávalo naději. A naděje byla vždy nebezpečná.

Naděje sebrala život miliardám, další tisíce na to doplácejí doteď.

Spojil ruce za zády, když pěsti přestaly fungovat. Měl na sebe vztek, zlobil se. Neviděl ji funkční skoro měsíc, přitom mu to připadalo jako několik let.