Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 32. - Projekt mučedníka

„Neboj se, na předváděčku jsem připravenej," řekl tak klidně, jak jen dokázal, a dle rozkazu se posadil naproti ní.

„Já vím, že ano," namítla.

Konečně se na něj podívala.

Lekl se. Tolik bolesti a znechucení ještě neviděl – pokud se zrovna nedíval do zrcadla.

Tak ono je dědičný i tohle, nebo jí prostě lezu na nervy?

„Děje se něco?" zajímal se, když usoudil, že sama od sebe nejspíš nepromluví.

„Předváděčka se ruší," prohlásila s nezájmem a nakrčila světlejší obočí k hnědým očím. „Projekt Android je pozastaven na dobu neurčitou."

Překvapeně na ni civěl jako na veverku v rybníce. Nechápal, teď už neměl potucha, jestli tohle byla jeho maminka, nebo jen žena, která si na ni hrála.

Bohužel, ten hřejivý pocit, jenž se objevil pokaždé, když mu byla nablízku, si s jeho tělem pohrával stále.

„A-ale... už jsme tak blízko," bránil se.

Marně. Věděl, že tvrdohlavost nejspíš po otci nezdědil – a kdyby náhodou ano, bylo by to od obou, protože nikoho tvrdohlavějšího než maminku neznal. Proto ani nemělo cenu se snažit odporovat. Dokud měla poslední slovo maminka, byl v koutě.

„Nemůžu dopustit, abys tyhle zrůdy vypustil do světa. Jsou neovladatelní. Mají vlastní vůli. Takhle to Daniel nechtěl," vysvětlila stroze a přehodila nohu přes nohu.

„Co ty můžeš vědět o tom, jak by to Daniel chtěl? Je mrtvý. Zabila ho jedna z těch vašich dokonalých androidek bez kapičky svědomí. Myslím, že to je dost jasný důvod, proč by hlasoval pro můj projekt, kdyby žil."

„Davide. Přestaň. Tvůj projekt bude ukončen. Už jsem odvolala to tvé představení a zrušila smlouvu s panem Ponoškou."

Zavrčel. Nechápal, jak mohla být tak chladná. Na tom projektu pracoval několik let, věnoval mu veškerý svůj volný čas mezi snídaní, obědem a sušenkou v sedm.

Tohle byl vyloženě podraz, jako by mu tím sebrala obrovskou část života i jeho samotného.

„Je to můj projekt. Nic ti nedává právo ho zrušit," sykl na ni naštvaně.

Chtěl křičet. Chtěl se o svou práci prát, dát jí hlasitě a jasně najevo, že takhle si s ním hrát nemůže. Nebylo jen kvůli Kláře a Android, kvůli nimž s tímto riskantním experimentem začal, ale také kvůli všem ostatním lidem, jimž se pomalu krátí čas tady na Zemi.

Chtěl jim pomoct, dát jim šanci na napravení chyb, na nový věčný život.

Co na tom bylo nepochopitelného? Nejraději by na ni zakřičel tohle všechno, zdůraznil by každý důvod, přinesl grafy – i ty koláčové, ačkoli je v lásce zrovna neměl – a vše podložil danými důkazy.

Pak, pokud by ani to nezabralo, by jí to omlátil o hlavu.

A bylo by mu jedno, jestli bije hlupáka, maminku, nebo císaře vesmíru.

Blondýnka si opřela lokty o stůl a spojila prsty bříšky k sobě. Široký hrudník se jí nafoukl, když nabrala do plic vzduch, a nepatrně klesl.

Možná dala přednost koblihám před rozumem, pomyslel si.

„Věci se mají tak," začala zase klidně a stáhla rty do tenké linky, „že se mě pokusil napadnout další z tvých nepovedených výtvorů. Jak že jsi jí říkal? Eva?"