Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 26. - Tvrzení o zájmu v hebkou srst

Hleděl na něj jako na svatý obrázek.

Pokud si myslel, že nic nechápal už předtím, teď se to zmatení znásobilo tolikrát, že byl rád, že si vůbec pamatoval své jméno. Úplně nejlepší pocit to nebyl, necítil se zrovna jako bystrý a vnímavý tvor, ale přesto z něj zrak nepouštěl.

Zrzek vypadal stále stejně, když si odmyslel narezlé strniště, které pomalu přerůstalo v plnovous, a vrásky kolem úst, jež byly mnohem výraznější, než jak si pamatoval.

A jeho šedivé oči, které na něj kdysi civěly s mateřským citem a trpělivostí, byly najednou plné potlačovaného strachu a obrovského překvapení.

„Filipe... ty jsi... myslel jsem, že jsi umřel. V bitvě u Újezda," vytlačil ze sebe, když už konečně uznal, že to ticho mezi nimi bylo trapné.

Filip zavrtěl hlavou. Vysušené popraskané rty odlepil od sebe, jako by se snažil odpovědět i slovy, ale nedokázal najít ta vhodná.

Zatuchlý vzduch z jeho úst se však po otevření dostal ven a polechtal Davidovy čichové receptory.

David se opatrně usadil naproti němu. Bál se udělat jakýkoli rychlý pohyb, aby zrzka nevyděsil. Od původního plánu prozatím upustil, tentokrát chtěl jen vědět, o co jde a jak je možné, že Filip pochoduje mezi živými, když si byl jistý, že jeho tělo našel mezi desítkami dalších, kdo v bitvě padli už ve dveřích základny.

Mohl si nalhávat, že ho rád vidí, ale tu skutečnost nezměnil. Byl vyděšený, opravdu zmatený – tak, jako snad ještě nikdy – a připravený se vyptávat jako u tvrdého výslechu, kdyby to bylo potřeba, jen aby z něj vydoloval odpovědi.

Bylo mu sice zrzka líto, vážil si toho, co pro něj u armády dělal, ale tohle muselo stranou. Potřeboval vědět, potřeboval znát, a tento vlak se nezastavoval na žádné stanici slitování.

Ten musel prorazit každou stěnu, která se postaví do cesty, aby dojel až na finální stanici.

Najednou mu vyschlo v ústech. Teď litoval toho, že se nenapil z jedné flašky z jeho úchvatné sbírky – možná by mu to i pomohlo rozvázat jazyk, aby s ním dokázal mluvit normálně.

Špičkou jazyka si navlhčil rty tím zbytkem slin, který mu v ústech zůstal, a opřel si lokty o desku stolu.

„Co je dnes za den?" zajímal se.

Zrzek vypadal zmateně. Nakrčil narezlé obočí k očím, levé líčko přitlačil proti levému z nich. Mírně naklonil hlavu na stranu ve snaze najít nejvhodnější pozici pro naznačení nechápavosti gesty, aby nemusel promluvit.

Očividně s tím měl stále problém.

Ještě chvíli trvalo, než se Filip uklidnil a položil dlaně, které automaticky zamířily ke spánkům, na stůl. Poté sebou zavrtěl, možná aby našel pohodlnější místo, a uvolnil všechny svaly na obličeji.

Bylo až děsivé, jak rychle se od zmatení a strachu dokázal dostat k naprostému nezájmu.

„Zase jsi pil," konstatoval nakonec.

Zarazil se. Jeho hlas zněl jinak. Neřekl by, že dospěleji, jen hlavně chladně. Jako by to ani nebyl ten zrzek, který chodil od lehátka k lehátku a vyprávěl veselé příběhy tomu, kdo nemohl usnout.

„Vypadá to tak," odvětil David.

Pokusil se do svého hlasu dát alespoň trošku jistoty, ale celá tahle věc s očistou a Filipem ho dočista zmátla.

Teď si nemohl být jistý ničím, možná jen sám sebou – ale vzhledem k tomu, že nejspíš opravdu pil, už pomalu přestával věřit i sám sobě.