Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 34. - Nový stavitel, stará bačkora

Netušil, jak dlouho se snažili prorazit zeď, ale jeho tělo bylo v jednom ohni už po osmém pokusu.

Po desátém přestal počítat – pokus hned po něm byl jedním z těch fiasek, jimiž by se chlubit neměl, protože opět to byla jeho blbost a jen jeho vina, že skončil na zemi ještě před zdí.

„Musíme znovu," řekla Kaizer, která se zázračně objevila u něj, aby mu pomohla na nohy.

Bylo to zbytečné, ale něco ho nutilo to nevzdávat. Dokud měl byť jen minimální šanci na útěk na vzdor, na cokoli, hodlal toho využít.

Svou smrt chtěl takovou, aby si mohl těsně před koncem říct, že udělal vše, co bylo v jeho silách.

„Já vím," vyhrkl, jako by to byla jeho poslední slova, a přidržel se, aby nespadl.

„Nemá to cenu."

„Já vím," zopakoval.

„Ale chceš pokračovat," konstatovala blondýnka s povzdechem.

„Musím," odsekl a promnul si rameno, které po tolika ranách přestal cítit.

„Fajn, tak si jdeme rozbít hubu o zeď."

Jakmile to dořekla, rychle ustoupil na stranu, protože přesně tušil, co mělo následovat. Androidka nečekala, až z dráhy odsune i nohy, počítala s tím, že je skryje dřív, než k němu doběhne, ale mýlila se.

Davidovo tělo bylo otupělé, nedokázal se hnout z místa, proto, když k němu doběhla, se jen přikrčil do kuličky na zemi a čekal.

Kaizeřin program – který byl zabudovaný ve všech androidech, aby nedocházelo k tomu, že by nelidé začali ubližovat lidem – ji přinutil ihned zastavit. Ovšem ta rychlost, již při běhu nabrala, ji poslala do nebezpečného předklonu – a poslední šance zachycením se paží čehokoli, co by mohlo být kolem ní, ji poslala na zem.

Davida před vahou Kaizeřina těla neuchránilo nic. Byl jen rád, že skryl hlavu mezi paže, takže většinu z toho schytala necitelná ramena, ale i tak něco ucítil.

Měl tendenci zapištět, když se mu před nosem objevila její paže – nyní tak poničená, že na sobě měla méně syntetické kůže než gauč té pravé.

„Sakra, sory," omlouvala se hned vzápětí.

V ten moment, kdy se pokusila se zvednout, jeho krkem projela další vlna bolesti, jako by do té stěny narazil hlavou.

Kaizer se opravdu snažila, aby mu neublížila víc, než zatím nechtěně udělala, ale marně. Každý pohyb byl mučením. Bolelo to mnohem víc než samotné narážení do zdi.

„Přestaň," zasyčel.

„Musím se zvednout," namítla.

Pak, jako by Bůh vyslyšel jeho prosby, z něj váha jejího těla zmizela. Ještě chvíli si tiskl paže ke tvářím, kdyby náhodou chtěla zkusit narazit znovu, ale jakmile mu po pár sekundách – celkem tak třiceti pěti – došlo, že je opravdu pryč, vykoukl.

A nestačil se divit.

Jeho androidku držel jiný android – ten nebyl ani jeho prací, ani Danielovou, protože neměl typický podpis ani jednoho z nich.

Jeho oči byly prázdné, bez jisker, které byly jednou z Davidových specialit – o hlase ani nemluvě, zatím ani nepromluvil.

Měl šediny. Netušil, jestli to byl záměr, nebo prostě nepovedený pokus o co nejpřírodnější složení. Pamatoval si, že když zkoušel vlasy dělat on, taky mu to ze začátku moc nešlo – hlavně to přeháněl z uhlíkem, pak to vyprchávalo rychleji a vlasy stárly.