Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 22. - Doma jen s tebou

Probral se s tím, že to bylo do dalšího normálního rána nového dne. Svou ranní rutinu – otření si rtů do kůže zápěstí, olízání zbytků, aby nic nevynechal, a až poté i otevření očí přesně v tomto pořadí – provedl tak pomalu, jak jen to šlo.

Pral se se svou rozespalostí.

Až když otevřel oči, uvědomil si, že to nemohlo být normální ráno – možná to ani ráno nebylo, nepoznal to. Vlastně vůbec nepoznával, kde byl, dokud si nevzpomněl, co se stalo.

Na kůži po celém těle mu naskočila nepříjemná husina, jakmile jen pohnul rty ve snaze vyslovit jeho jméno.

Vzpomínal si na tu bolest v očích, jíž by ho dozajista srazil na kolena, kdyby ho ten android nedržel.

Proto bylo těžké uvěřit tomu, že by někdo takový, kdo byl Davidovi více podobný než kdokoli jiný, koho potkal, by mohl být takhle krutý.

Nebo jsem krutý taky. Tak jako on, pomyslel si, když si zvedl dlaně nad obličej, aby si je prohlédl.

Stále to nechápal. Ani se to nesnažil pochopit. Jeho snaha opravit Android, mít ji zpátky u sebe, vyhřívat se u té nostalgie až do konce svých dní, ten krásný sen, jímž si pomátl hlavu, ho připravil o život.

Ještě nebyl mrtvý, to ne, ale měl takové nepěkné tušení, že nebude trvat dlouho, než se dostane k přesunu.

Přesně před tímto utíkal, tomu se snažil vyhnout většinu svého života, kdy se schovával v podzemí jako krysa.

Najednou se všechny ty roky, které strávil strachem o vlastní život skrytý někde u Huberta pod stolem, nebo u sebe v bunkru na provizorní posteli, zdály zbytečné. Jako by tu velkou část své existence jen oddaloval nevyhnutelné.

Ale tys to věděl. Já jsem to věděl. Jedině takhle to mohlo skončit. Nijak jinak.

Nevydržel se na své dlaně dívat dlouho, nutilo ho to k pláči – a byl už dávno dospělý, dospělí mohli slzy zadržet.

Ale zkrácené a ukradené dětství, které mu chybělo čím dál víc, si vybralo svou daň na několika slaných slzách, jež kanálky opustily, aby svým třpytem ozdobily strhanou tvář.

Jakmile ucítil vlhko na lících, přestal se tomu bránit. Nejprve si zkusil dlaněmi obličej zakrýt, aby měl alespoň ten dojem, že to nikdo nevidí, ale když už měl i dlaně mokré, odtáhl je a položil si je na hrudník, který sebou škubal tak rychle, jak popotahoval hlen zpátky do nosu.

Takhle mizerně mu ještě nebylo. Myslel si, že když už všechno ztratil, když se se svou smrtí dávno smířil, nebude cítit vůbec nic, ale opak byl pravdou – cítil vše mnohem silněji, byl tak zoufalý a vystrašený jako nikdy dřív.

A hlavně nebyl připravený zemřít.

Ale na to se připravit nemohl.

Litoval toho, že tu budovu opustil. Kdyby zůstal se svou skupinkou – se svou rodinou –, nemusel by být v takové situaci. Pokud už se pustili do jejich posledního úkolu, nejspíš zemřeli někde uprostřed boje.

A to bylo něco, co si David přál, ale nikdy by si to dobrovolně nevybral, s nimi by však ani na vybranou neměl. S nimi by zemřel rychle.

A nemusel by se takhle trápit.

David Merkl nikdy nebyl voják. Bojovat neuměl, neměl v sobě ani takovou trochu odvahy, která by mu stačila k tomu, aby se postavil do řady mezi ostatní a bojoval po jejich boku.