Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 36. - Tím správným způsobem

„Takže vy zachraňujete androidy, který my jsme chtěli vymazat, protože se nepovedli," vyslovil David svou myšlenku nahlas.

Koukal se všude kolem sebe, jen Adamovi a Janě se vyhýbal. Nechtěl, aby na něm poznali nervozitu – navíc, vše bylo zajímavější než oni dva, měl tu celou místnost své a Danielovy práce, androidy, o nichž si myslel, že jsou dávno ztraceni.

Obzvlášť k těm, kteří mu věnovali tázavý pohled, upínal svou pozornost.

Znal je lépe než kdokoli jiný, byli to ti, co leželi na stole, z nichž se učil. Znal stavbu jejich těl tak dokonale, že by jim to dokázal do detailu popsat, u toho je rozložit a složit znovu.

„Dalo by se to tak říct," přitakal Adam neméně nadšeně než předtím. „Jak já vždycky říkám – nepovedený není šrot, ale unikát."

„Byli nebezpeční," namítl. „Jak se vám povedlo je zkrotit?"

„Ty opravdu věříš tomu, že jsi jediný stavitel v širokém okolí? Davide, ty jsi jen ten, co je nejvíc vidět, protože tvoje hlava je ve všech zprávách a novinách, ale jsou i další. Existují na to i školy. Učení pana Soudka a Metličky se předává dál."

„Školy?" podivil se.

„No jistě. Povídá se, že paní Vodičková prodala původní plány za velkou sumu peněz. Zdejší miliardář je odkoupil, pak s jejím svolením nechal postavit školu. Funguje tak dva nebo tři roky."

„Nedokážu uvěřit tomu, že mi to matka zatajila," zamručel si pod knírem a uhnul na stranu, když kolem něj proletěl jeden z androidů.

„Myslím, že toho bude víc, co schovává v tý svý nadutý palici," přidala se do rozhovoru Kaizer, která sledovala androidy se stejným úžasem.

„Pravda," špitl nepřítomně.

„Ale o tom se teď nebavme. Zajímá mě ten tajný projekt, který měl být zveřejněn dnes večer," řekl Adam s neskrývaným nadšením.

David se na něj podíval. Adam vystupoval jako chytrý a ambiciózní jedinec, nepochyboval o tom, že jím skutečně i byl.

Na nic si nehrál, byl svůj a moc rád to dával najevo – byl něco jako krotká verze jeho Kaizer. Ale ta zvědavost, strkání nosu tam, kam by neměl, mu mohla přinést zkázu.

„Nesejde na tom. Byl zrušen," odsekl.

Zrada z maminčiny strany ho naučila, že by neměl věřit každému na potkání.

Neměl potřebu někomu oznamovat, že jeho tajným projektem byla záchrana jeho ženy, alespoň prvotně, pak se to zvrtlo a nakonec měl v zakázce i srdce pana Ponošky.

„Viděl jsem tvou práci. Tvoji androidi jsou snadno rozpoznatelní od těch Danielových. Víš proč?"

„Dodal jsem jim chlupy v podpaží?" práskl jen tak.

„Mají hlad," opravil ho. „Chtějí jíst, chtějí pít, někteří nekontrolovatelně tloustnou –"

„Jo, to jsem pořád úplně nevychytal," zamumlal se zvednutým prstem.

„A oni se občas rozhodnou sami, jestli poprosí o sousto. Mají jen malé chyby, takové drobnosti, ale jinak to jsou dokonalé exempláře."

„Já vím," špitl tiše a chytil si poraněné rameno, které opět začalo bolet.

„A co se tvé kamarádky týče, můžu ji opravit, zatímco budeš u Sáry," dodal Adam, když se na ně otočil. „Oba jste v příšerným stavu."