"Jsi můj nevlastní bratr.. tohle nemůžeme." zašeptala jsem.
"Ano přesně tak- nevlastní," zopakoval. "Takže můžeme." ušklíbl se než se svými rty otřel o ty mé.
Dívala jsem se na sbalený kufr na mé posteli. Máma s Mickeym tu ještě nebyli a já přemýšlela nad tím, co dělá Christopher. Od té doby co mě holky dovedli na chatku jsem ho neviděla. Kluci říkali, že potom zmizel někam s Brook. Vědět, že je někde s ní a dělají kdo ví co, bolelo ještě víc. Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, že věřil jí než mě. Jak mohl uvěřit fotce?
"Lyro..?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila holky a Ashe s Archiem. "Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně Emily.
"Jo," přikývla jsem a pokusila se o úsměv. "jsem naprosto v pořádku-"
"Brečíš, Lyro." povzdychl si Ash a jako první ke mě přistoupil. Přitáhl si mě do objetí a ostatní se k nám přidali.
"Budete mi chybět," vzlykla jsem. "slibte mi, že se uvidíme dřív než za rok."
"Slibujeme," zasmál se Archie. "mám vás rád lidi."
"Taky tě máme rádi, Archie." zasmála se Zoe a k ní se přidali i ostatní. Najednou se otevřeli dveře chatky.
"Naši už jsou tady, Lyro." jeho hlas zněl tak odměřeně. Stejně jako první dny. Odtáhla jsem se od ostatních a vzala do ruky svůj kufr. Christopher zase zmizel a já se vydala ven. Všichni mě šli doprovodit k autu a já jim byla vděčná. Kdybych tam došla sama, rozbrečím se hned na místě.
"Budeme si volat." slíbila Zoe a Josie přikývla. "Klidně každý den."
"Mám vás ráda," zašeptala jsem a znovu je objala. Potom jsem se obrátila ke klukům. "vás mám samozřejmě taky ráda." dodala jsem a oni mě uvěznili ve své náruči.
"Jsi lepší než Brook." zašeptal mi Ash do ucha a já nasucho polkla. "Takže na to nezapomeň, dobře?" jen jsem přikývla a obrátila se k mámě, která stála u auta a čekala. Kufry už byli v autě a zbytek členů rodiny taky.
"Mami," vydechla jsem a vletěla jí do náruče.
"Bude se ti stýskat, co?" uchechtla se máma. "Ale nic vám nebrání v tom, aby jste se viděli. Lyro ty pláčeš? Ale zlato," zasmála se. "nevidíte se naposledy." chtěla jsem jí říct, že nebrečím kvůli tomu. Že důvod mého smutku sedí v autě. "Pojď.. už se těším až uvidíš jak jsem ti zařídila pokoj."
Mickeyho dům byl nádherný a taky obrovský. Líbilo se mi jak mi máma zařídila pokoj.. ale když jsem se dozvěděla, že ho mám naproti Christopherovi znovu jsem ucítila tu bolest u srdce. Celou cestu domů nepromluvil a místo toho měl v uších sluchátka. Ani teď když jsme doma si mě nevšímá. Hned jak jsme dojeli se zavřel v pokoji a ještě nevyšel.
"Tak jak se ti to líbí?" objevila se máma ve dveřích mého nového pokoje.
"Je to opravdu nádherné, mami." pokusila jsem se o úsměv, abych jí udělala radost.
"To jsem ráda," usmála se. Hned jí úsměv, ale zmizel a vystřídal ho ustaraný výraz. "zlato mezi tebou a Chrisem se něco stalo?"
"Proč si to myslíš?" vydechla jsem a znovu ucítila tu bolest na hrudi, když jsem si vzpomněla na jeho doteky a polibky.
"Já nevím," povzdychla si. "celý dnešek se ignorujete.. není to stejné jako před měsícem, když jsme vás přijeli navštívit.."
"Jsme v pohodě mami," skočila jsem jí do řeči dřív než mohla pokračovat. "jen jsme oba asi unaveni." věnovala jsem jí jeden z mých falešných úsměvů a máma si hlasitě oddychla.
"To jsem ráda," došla ke mě a políbila mě do vlasů. "nechci aby jste se hádali, zlato. Chris je tvůj bratr, takže bych byla ráda, kdyby jste si rozuměli."
"Samozřejmě," špitla jsem. Máma mi věnovala úsměv a odešla z mého pokoje. Podívala jsem se na všechny krabice, které jsem si musela vybalit. Udělala jsem k nim krok, ale potom jsem se zarazila. Otočila jsem se a podívala se do chodby na dveře naproti. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se k nim. Když jsem zvedla ruku a byla připravená zaklepat, zarazila jsem se.
Christopher se mnou nechtěl mluvit. Kdyby to chtěl, dávno by za mnou přišel. Ruka mi spadla zpět podél těla a já se vrátila do pokoje a zavřela za sebou dveře. Když jsem odemkla svůj mobil, vyskočila na mě fotka. Byla jsem na ní já a Christopher jak stojíme zády k foťáku a Christopher mě objímá okolo pasu.
Byl to jediný důkaz, že mezi námi něco bylo. Jediný a možná i poslední.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
-Tak.. a jsme u konce první knihy.. Nevím přesně kdy vydám druhou knihu.. možná dnes, možná zítra nebo taky možná až za týden.. ale dám vědět-
