MY BIG BROTHER [ one direction - EDITING ]

6.Opíj to!

Zastavila jsme se v parku,který byl pohlcený tmou. Sem tam tady svítila lampa ale jinak nic. Z batohu jsme si vytáhla nouzovou flašku vodky. Flaška byla sice poloprázdná ale i tak v ní byl můj vzpružovač. Otevřela jsem flašku a hltala jsem obsah flašky. Nechápu proč mám vždycky tendenci někomu ublížit. Proč zrovna Zaynovi? To je asi první kluk co mě měl rád. Teda když nepočítám Luka,Kena,Toma a spol. Do krku mi vjela poslední kapka bílé tekutiny podobné vodě. Ale takhle byla alespoň tak milionkrát lepší. Ale teď musím do hotelu. Vztala z lavičky. Pozorně jsme si prohlížela tu prázdnou flašku která byla skrz na skrz průhledná. Plnou silou jsme sní praštila o zem. Sklo se roztříštilo na spousty malinkých kousíčků které se rozletěli všude.

Všude je tma,přes nateklé oči zalité slzami nic nevidím. Jsem pořád v parku? Nebo už jsme venku? Ale kde vlastně jsem? Oslepilo mě ostré přibližující se světlo. Uslyšela jsme hroznou ránu a troupení klaksonu. Všude bylo ticho. A já cítila hroznou bolest která ale postupně ustupovala. Slyším jen tlumené zvuky a všude vidím rozmazaně. Pod sebou cítím vodu ale vidím červenou. Ležím v kaluži krve a moje oči se pomalu klíží. A už je ticho a tma ..

Niall's POV

Svírám v rukou její dopis co mi napsala. Čtu si ho nejmíň 50x dokolečka. Kam šla? Ani to tu nezná? Vytáhl jsme zbrkle mobil a najel jsme na číslo jejího nejlepšího přítele Luka.

"Halo? Luku? Taky Niall,nevíš kde je Joy?" Vychrlil jsem na něj. Měl jsme o ní neskutečný strach. On to tu nezná navíc je hrozně,no nezotpovědná.

"Nialle? Nevím,volala mi tak před hodinou že příjde k nám do hotelu ale neukázala se tu." V jeho hlase byla panika a mě se pomalu taky začínala zmocňovat.

Típl jsme telefon a vyběhl jsme z pokoje. Zaťukal jsem na Zaynovi dveře. No spíš jsem do nich kopnu. Kupodivu se hned otevřeli a vnich stál člověk který byl podobný Zaynovi. Držel v ruce nějaký kus papíru který byl popsaný. 

"Musíme jí jít hleda!" Zakřičel jsem a běžel jsem ze schodů které jsme bral po dvou. Popadl jsme mikinu a čekal jsem na Zayna. Mezitím mi zazvonil mobil.

"Dobrý den,můžeme mluvit s panem Niallem Horanem?" 

"Dobrý,u telefonu. Co chcete?"

"Voláme vám,vaše sestra Joy Horan je v nemocnici po vážné strážce autem" Přestal jsme na chvíli dýchat. Mojí malou sestřičku srazilo auto? Měl jsme vztek ale taky hlavně strach.

"Jak je na tom? Žije???" Vykřikl jsme nervózně. Bože,Joy!

"Právě na na operačním sále,její stav je velmi vážný ale více vám řekneme až po operaci" Velmi vážný? Operace? Do prdele.

"Nialle co se děje?" Třásl semnou Zayn. 

"Jdem do nemocnice,je na sále. Strazilo jí auto!" Zakřičel jsem na celý barák. Byl jsme hrozně naštvaný. Ona je tak nezotpovědná ale zároveň mám o ní hroznej strach.

(....) Už je to skoro dvě hodiny co tu sedím a nikdo mi nic nechce říct. Chodím tu jako náměsíčný.

"Jak je na tom?" Ozvalo se od výtahu. Byl to Zayn.

"Nevím" Vyštěkl jsem. 

"Pan Horan?" Ozvalo se zamnou. Doktor konečně.

"Jak je na tom? Můžu jí vidět?" Moje srdce začalo zase bít ikdyž si nebylo tak jisté.

"Vaše sestra útrpěla malí otřes mozku,má zlomenou ruku a také kotník. Má pohmožděný hrudník a měla také vnitřní krvácení které se nám nakonec podařilo zastavit.Také jsme jí v krvy našli alkohol. Je to pokoj 309" Zalistoval v papírech a ukázal na pokoj.

Zayn's POV

Co to zase vyvedla? To z trucu vyvádí takovíhle blbosti? Měl jsme o ní neskutečný strach když mi Niall řekl že jí srazilo auto. Já jsme čekal že jít to za pár dní dojde a pak to třeba zkusíme znova. A né že se opije a nechá se srazit autem. S Niallem jsme vběhli do pokoje. Byla tak bledá a slabá. Všude kolem ní pípaly přístroje. Její hrudník se velmi pomalu zvedal nahorů a dolů.

"Joy? Musíš tu zůstat. Já ti odpouštím" Zašeptal jsme a hladil jsme jí po jejích dlouhých hnědých vláscích které jí leželi na polštáři.

Joy's POV

Rána.Křik.Světlo.Tma.Nic. Umírám nebo jsme umřela? Počkat. Já přemýšlím takže žiju. Pomalu jsme zkoušela otevřít oči. Pootevřela jsme je jen na škvírku ale hend mě oslepilo ostré světlo. 

"Jsem v nebi?" Zašeptala jsme