MY BIG BROTHER [ one direction - EDITING ]

25.Řekni to!

"A omluv mě ale princezna audience nepřijímá!" Zavrčela jsem. Tím jsem stopla Liama od toho co mi chtěl říct,rezignovaně se otočil a vzdaloval se od nás. Jen jsem mlčky pozorovala Liamovu postavu jak pomalu mizí z dohledu. Netuším jestli jsme ho urazila nebo ne,ale já řekla jen a jen pravdu. Hrozně mě štve že se zrovna tam musím vrátit,protože nikoho jiného v Londýně nemám. O Dennym jsem neslyšela od toho incidentu v nemocnici,ve škole kolem mě prochází jako kdyby mě neznal. A to bolí,hodně.

"A co teď?" Zachraptěl mím směrem Louis kterému se taky v hlavě honilo milion myšlenek. Nakopla jsem další kamínek který zase odletěl děleko za Louise. Nechtělo se mi domů protože tam bude ta parda debilů,kteří mě všichni pavažují za blázna největšího kalibru. A navíc nehodlám dneska obsolvovat třetí hádku,která je nejspíš nevyhnutelná ale stejně.

"Teď půjdeš semnou!" Trhla jsem sebou leknutím stejně jako Louis. To dneska nikdo neumí normálně pozdravit? Ale vlatně po dnesním úžasném ránu mě nis nepřekvapí. A pak že já jsem neslušná. Za námi stál Paul neboli šutr,zase zahalení celý v černé a připomínal spíše upíra než člověka.

"Sorry starouši ale s tebou nikam nejdu!" Skřížila jsem si ruce na prsou. Díky mé výšce která byla o dvě hlavy menší než tak jeho tak jsem hleděla do slunce,jen abych se mu mohla jaksi vysmát do ksichtu. Protože já ho tak nenávidím,znám ho jen pár dní ale i tak mi šíleně leze na nervy! Louis se zamnou zasmál a Paul nějak nereagoval.

"Já jsem se tě ale neptal" Uchechtl se. Chodník mi mizel pod nohama a Paul si mě hodil na rameno. Zase,copak jsem nějaký pytel?

"Sakra pusť mě!" Zakřičela jsem  snad na celou ulici. Ale jak už to mezi slavnými bývá,tak je jedno co se komu v jejich blízkosti děje. Po pravdě,malinký kousek mě si přál aby na ulici vyběhl někdo,kdokoli a danutil toho blbce mě pustit. Protože mě nic jiného nenapadlo,začala jsem kopat a všemožně se vrtět. "Pomoc!!!!"  Vykřikla jsem znova co nejhasytěji to šlo.

"Paule,klid,hele není její věc kde bude?" Vložil se do toho už zase Louis. Měl pravdu,já si můžu chodit kam chci. Až teď mi došlo že Louis není takoví blbec za jakého jsem ho měla jen vtípky a songy,to ne on má i mozek.

"Ty půjdeš taky. Jdeš po svých nebo ti mám pomoct?" Zavrčel Paul,který okamžitě odbočil od tématu. Po pravdě mě by hrozně zajmalo proč musím jít neboli spíš se nechat tahat.

"Půjdu po svých" Odpověděl rezignovaně Louis. Začínám si říkat že ta banda debilů v mém okolí se nebezpečně zvětšuje. 

"Pomoc,to je únos! Pomoc! Pomoc!" Po menší pauze jsem začala křičet a kopak na novo. Trhala jsem se na všechny strany,ze všech sil které jsem měla ale stisk nepovolil. Do mého hlučného křiku o pomoc se přidal i Louis s velikým úsměvem. Prostě Louis.

Paulovi by se hodil pár rukou na víc. Chytil Louise za ruku a společně s námi se vydal dost rychlým tempem k vile bráchy. Celou cestu jsme samozdřejmě jako pominutí řvali o pomoc a trhali sebou. Vážně se divím že nikdo nevykouknul ven když jsme tam tak usylovně řvali o pomoc. Tenhle den nemůže být už lepší. Po pravdě měla jsem strach,protože tímhle způsobem mě brácha může vždycky za každých okolností dotáhnout domů a po dnešku je toho schopný. 

Paul otevřel veliké dveře a jedním pohybem nás oba hodil na gauč. Založila jsem si ruce na prsou a vraždícím pohledem jsem sledovala Paula který kolem nás v klidu prošel. Kdyby můj pohled uměl vraždit už je po něm. S kuchyně se okamžitě vynořilo zbytek mích spolubydlích.

"Proč řvali na celou ulici pomoc?"

"Proč jste poslali Paula?"

Všechny pohledy zde přítomných se zaměřili na mě. Mykla jsem rameny na znamení nezájem. Odmítám se snima bavit,už o všech vím co jsou zač. Všichni byli až moc klidní,že by klid před bouří? Vsadím se že Liam už si taky poztěžoval takže to tu bude na hodně dlouho.

"Ty neumíš mluvit?" Nadzvedl obočí Harry a skočil na gauč. Vaším jazykem ne. Bez jediného pohnutí nebo odpovědi jsem seděla na gauči a pozorovala jsem velikou plazmu která na mě čučela ze zdi.

"Možná jsme to trochu přehnali" Vysoukal ze sebe Liam,který stál úplně v zadu za všecmi ostatními. Niall jen přikývl. Všechny páry očí mě pozorovaly a já věděla že je na čase něco říct. Niallova omluva mě ani trochu nezajmá,protože to mu to došlo až když jsem se pohádala s Liamem? Jasně možná. "Mohla by jsi sakra něco říct,když už se ti tady snažíme omluvit?!"

"Proč bych vám měla něco říkat? Vždyť jsem počkat .. normální děvka a naprostá kráva" S hlasytým smíchem jsem na ně zamrkala. Tohle všechno mi připadá jako nekonečné prázdniny,tak moc bych chtěla zpátky domů a měla zase rodiče,přátelé a nutkání přitahovat průšvihy. Samozdřejmě bych vyčkávala na svého bratra který by se asi nikdy neukázal ale stejně. Niall už zase nabral červenou barvu stejně jako Liam,oba byli očividně z mého monologu který vedu dneska už po třetí vytočení.

"My to takhle nemysleli! Navíc ty jsi taky toho řekla dost!"

"Jo? Ale já to tak myslela a nehodlám to brát zpátky!"

"Víš co? Já nedokážu uvěřit tomu jak zrovna ty můžeš být moje sestra!"

"O vážně? Myslíš si že jsem stoho nějak natšená? Ne! Trpím a to dost! Protože vím že ty máš své obří nafoukané ego se kterým si skvěle rozumíš .."

S Niallem jsme už stáli na proti sobě,oba extrémně naštvaní a rozzuření. Niall byl celý červený od zlosti která mu v jeho modrých očích jen svítila. Niall je naprostý kretén jen když se jedná o jeho podělanou slávu. Prachy,sláva,prachy,sláva má v mozku i něco jinýho?! Niallova ruka vyletěla do vzduchu a já ucítila něco co jsem hodně dlouho nezažila. Pálivá bolest zasáhla mou tvář a tohle mě dostalo do kolen. Můj brácha,který se nedokázal ani porvat.

Držela jsem si tvář. Všichni v místnosti na nás vyděšeně hleděli. Já stejně jako oni jsem čekala jestli mu jednu nevrazím na zpět. Ale nemělo by to cennu se tu fackovat navzájem. Slzy jsem už dál zadržovat nemohla,prostě už ta hradba praska a slova neukazuj jim svou slabou stránku nepomáhaly. Niallovi jakoby nic z očí vyprchala všechny zlost,jakoby ani nevěděl co dělá.

"Kreténe.."