Only best friends [Marcus Gunnarsen]

~1~

Ozval se školní zvonek a já si pomalu začala balit věci.

,,Car nechceš dneska něco podniknout?" zeptáal se mě Mac.

,,Okay můžem, ale nemáš dneska náhodou trénink?" zeptám se ho.

,,No jo, ale až od pěti a navíc tam mužeš jít se mnou." řekne s úsměvem a já překvapeně pozvednu obočí.

,,Nikdy jsi mě tam nechtěl." poznamenám zaraženě.

,,Věci se mění." pokrčí rameny a vyšel ven ze třídy.Zaraženě jsem koukala na jeho odcházející záda.

Jestli si dobře pamatuju, tak mě nikdy na svém tréninku nechtěl.Ani se mnou nikdy nešel běhat.

Pokrčila jsem rameny a dál to neřešila.

Vyrazila jsem ze školy domů a cestou přemýšlela co bychom mohli s Macem dělat.

Jediné co mě napadlo, aspoň trochu zábavné, prostě jít do parku a udělat si třeba piknik nebo tak.

Napsala jsem svůj návrh Marcusovi.

Protočila jsem očima nad jeho poslední zprávou a začala připravovat piknikový košík.

Když jsem otevřela ledničku, úplně jsem se zděsila.Byla skoro prázdná!Moje životní láska byla prázdná!

Zavolala jsem Macovi, že se sejdme u obchodu, protože nemáme žádný jídlo.Měl asi tu stejnou reakci jako já.No jo máme toho hodně společnýho.

Vyšla jsem směr obchod a už z dálky jsem viděla blonďaté hnízdo co na hlavě nosí jenom Marcus.

,,Ahoj." usmála jsem se na něj a vešla do obchodu.

,,No ahoj.Můžeš mi říct jaktože nemáte doma žádný jídlo?!" řekl vyděšeně a pro efekt rozhodil rukama.

,,Já nevím.Rodiče moc doma nejsou a já si většinou objednám čínu nebo pizzu." pokrčila jsem rameny a projížděla regály ve snaze najít chipsy.

,,Vy jste ale divná rodina." zakroutil Mac hlavou a já se jen zasměju.

,,No jo, hlavně že ty jseš dokonalej." zasměju se a hodím do košíku colu.

,,No jo to jsem." řekla egoisticky pohodil vlasama.Podívám se na něj stylem To byla ironie zlato a zamířila si to k pokladně.

Marcus za mě i přes můj odpor zaplatil a my vyšli ven z obchodu.

,,Tak kam?" zeptám se ho.

,,Pojď." řekl jen, vzal mě za ruku a táhl někam k lesu.Pokožka se mi pod jeho teplou dlaní rozpálila.Vůbec jsem netušila co to má znamenat, ale nechala jsem to být.

,,Jsme tu." ohlásil asi po deseti minutách chůze.Nebo spíš prodíráním kopřivama a keříkama.

Hned jak jsem se vyhnula jedné velké větvi, tak se mi rozprostřel pohled na celé Trofors.Nebyli jsme nijak vysoko, ale jelikož je Trofors malé, tak jsme do velkých výšek nemuseli.