~1~

3.6K 166 40
                                    

Ozval se školní zvonek a já si pomalu začala balit věci.

,,Car nechceš dneska něco podniknout?" zeptáal se mě Mac.

,,Okay můžem, ale nemáš dneska náhodou trénink?" zeptám se ho.

,,No jo, ale až od pěti a navíc tam mužeš jít se mnou." řekne s úsměvem a já překvapeně pozvednu obočí.

,,Nikdy jsi mě tam nechtěl." poznamenám zaraženě.

,,Věci se mění." pokrčí rameny a vyšel ven ze třídy.Zaraženě jsem koukala na jeho odcházející záda.

Jestli si dobře pamatuju, tak mě nikdy na svém tréninku nechtěl.Ani se mnou nikdy nešel běhat.

Pokrčila jsem rameny a dál to neřešila.

Vyrazila jsem ze školy domů a cestou přemýšlela co bychom mohli s Macem dělat.

Jediné co mě napadlo, aspoň trochu zábavné, prostě jít do parku a udělat si třeba piknik nebo tak.

Napsala jsem svůj návrh Marcusovi.

Protočila jsem očima nad jeho poslední zprávou a začala připravovat piknikový košík

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

Protočila jsem očima nad jeho poslední zprávou a začala připravovat piknikový košík.

Když jsem otevřela ledničku, úplně jsem se zděsila.Byla skoro prázdná!Moje životní láska byla prázdná!

Zavolala jsem Macovi, že se sejdme u obchodu, protože nemáme žádný jídlo.Měl asi tu stejnou reakci jako já.No jo máme toho hodně společnýho.

Vyšla jsem směr obchod a už z dálky jsem viděla blonďaté hnízdo co na hlavě nosí jenom Marcus.

,,Ahoj." usmála jsem se na něj a vešla do obchodu.

,,No ahoj.Můžeš mi říct jaktože nemáte doma žádný jídlo?!" řekl vyděšeně a pro efekt rozhodil rukama.

,,Já nevím.Rodiče moc doma nejsou a já si většinou objednám čínu nebo pizzu." pokrčila jsem rameny a projížděla regály ve snaze najít chipsy.

,,Vy jste ale divná rodina." zakroutil Mac hlavou a já se jen zasměju.

,,No jo, hlavně že ty jseš dokonalej." zasměju se a hodím do košíku colu.

,,No jo to jsem." řekla egoisticky pohodil vlasama.Podívám se na něj stylem To byla ironie zlato a zamířila si to k pokladně.

Marcus za mě i přes můj odpor zaplatil a my vyšli ven z obchodu.

,,Tak kam?" zeptám se ho.

,,Pojď." řekl jen, vzal mě za ruku a táhl někam k lesu.Pokožka se mi pod jeho teplou dlaní rozpálila.Vůbec jsem netušila co to má znamenat, ale nechala jsem to být.

,,Jsme tu." ohlásil asi po deseti minutách chůze.Nebo spíš prodíráním kopřivama a keříkama.

Hned jak jsem se vyhnula jedné velké větvi, tak se mi rozprostřel pohled na celé Trofors.Nebyli jsme nijak vysoko, ale jelikož je Trofors malé, tak jsme do velkých výšek nemuseli.

Only best friends [Marcus Gunnarsen] Kde žijí příběhy. Začni objevovat