Only best friends [Marcus Gunnarsen]

~24~

Spokojeně jsem si chrupkala ve své postýlce. Jak já miluju soboty.

Dneska je ten večírek s Marcusem a já jsem hrozně nervózní. Zároveň se tam ale hrozně těším.

Sice už média ví o tom, že Marcus Gunnarsen je právě teď zadaný, ale ještě jsme nikde nebyli na veřejnosti spolu. Bude to takové odhalení.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vešla mamka i taťka? Co tady dělají oba dva.Většinou sem jde jenom jeden, protože jsou líný sem jít oba dva.

Posadila jsem se na posteli a nechápavě se na ně podívala.

Koukali na mě s lítostí v očích a jejich výraz napovídal tomu, že se něco stalo.

,,Kdo umřel?" zeptala jsem se rovnou. Proč chodit kolem horké kaše že?

,,Nikdo, ale máme pro tebe špatnou zprávu." řekla mamka a nejistě se podívá na tátu. Co má tohle sakra znamenat? Tak když nikdo neumřel, co tak hrozného se mohlo stát,  že mě budí v sobotu ráno?

,,Tak co se stalo?" zeptala jsem  se netrpělivě. Lezlo to z nich jak z chlupatý deky.

,,Musíme se přestěhovat."  vypadlo z mamky a ve mně hrklo.

,,C-cože? Přes-stěhovat? A kam? Do Osla?" sypala jsem ze sebe jednu otázku za druhou.

Mamka se otočila hlavu zase k tátovi a pokynula hlavou. Můžou se už konečně vymáčknout?!

,,Ne do Osla ne. Do LA..." vypadlo z něj a já přestala dýchat.To není možné. Ne to nejde. Já se sakra nemůžu přestěhovat!

,,A-ale t-to nejde...já nemůžu se jen tak přestěhovat...to přece..." nebyla jsem ani schopná složit normální větu, jak moc jsem byla překvapená, ,,A kdy?" zeptala jsem se nakonec a mamka po mě hodila další lítostivý pohled. Tohle mě fakt nebavilo.

,,Zítra." řekla to tak potichu,  že jsem jí sotva rozuměla.

,,COŽE?! A TO MI TO JAKO ŘÍKÁTE AŽ TEĎ?! SAKRA JÁ SE PŘECE NEMŮŽU ODSTĚHOVAT! MÁM TADY ŠKOLU, KAMARÁDY A HLAVNĚ MARCUSE!!" řvala jsem jak smyslů zbavená a bylo mi úplně někde,  že jsem řvala na rodiče.

,,Zlatíčko my víme, že to je hrozně na rychlo, ale my sami jsme o tom do včerejška nevěděli. Ani my se nechceme stěhovat, ale nemáme na výběr." řekla mamka zatímco mě objala. Nejdřív jsem se trochu vzpírala, ale pak jsem povolila. Silně jsem jí objala a zabořila svojí hlavu do jejího ramene. Snažila jsem se tlumit svoje zvlyky, ale šlo to hodně těžce.

Já se přece nemůžu odstěhovat...To prostě nejde.Vždyť tady studuju, mám tady kamarády se kterýma se znám už tak dlouho. A hlavně tady mám Marcuse. Neumím si představit jaké by to bylo, kdybych ho nemohla vidět každý den. Nemohla být v jeho bezpečném objetí. Nemohla mít jeho rty jen pro sebe. Nemoct usínat v jeho náruči.

Moje slzy smáčely mamky svetr a nevypadalo to, že by v tom chtěly přestat.

,,P-proč se stě-stěhujeme?" vydala jsem ze sebe mezi zvlyky.

,,Tenhle dům není náš. Máme ho pouze v pronájmu. No a ten chlap co to pronajímá se prostě rozhodl, že ten barák zbourá. Nechtěl ustoupit ani když jsme mu řekli, že ho od něj koupíme." vysvětlila mamka, ale mě to pořád nestačilo.

,,A pr-proč se stěhujeme z-zrovna do LA?" zeptala jsem se, protože to mi na tom dávalo nejmenší smysl.

,,Asi před dvěma týdny, tátovi přišla pracovní nabídka v LA. Zahrnuje to i dům a další věci. Řekli jsme si, že to je dobrá příležitost, tak to táta vzal." dokončila mamka a já se jí vymanila z objetí.

A bylo to tu zas. Měla jsem chuť na ně začít řvát. Proč to přijali. Proč se nejdřív nezeptali mě, jestli tam vůbec chci. Jak sakra můžou jen tak opustit naší rodnou zem, kde máme rodinu, přátele. Tohle všechno jsem měla chuť jim vyřvat přímo do ksichtu.

,,Jdu se projít." vypadlo ze mě po chvíli. Oblíkla jsem si mikinu, vzala si mobil a sluchátka a s neutrálním výrazem jsem šla dolů do předsíně.Tam jsem si nazula Vansky a s hlasitým prásknutím dveří jsem odešla.

Potřebuju si roztřídit myšlenky. Potřebuju to všechno zpracovat.

Během pěti minut mi začaly téct slzy. Tak jo, to, že mám najednou ukončit studium, i když mám za chvíli maturovat, to by šlo.To, že mám opustit svoje kamarády, které znám už od dětství, to by se dalo přežít. Ale to, že mám opustit Maruse, to už se přežít nedá.

Vím že by nám vztah na dálku nefungoval. Navíc když v LA je o šest hodin míň. Je to prostě nemožné.

Ale já se nechci s Marusem rozejít. Sakra já bez něj nemůžu žít ani víkend! Já potřebuju jeho rty, tělo, úsměv. Prostě potřebuju Marcuse Gunnarsena.

Toho kluka miluju víc než svůj život.Troufám si říct, že je to moje životní láska. Jen škoda, že mi to nedošlo o pár let dřív.

Kdybych se do něj zamilovala o pár let dřív, všechno by teď bylo jinak. Ale né my se do sebe prostě museli zabouchnout až teď.

Nevím jak mám tuhle novinu Macovi říct. A jelikož se stěhujeme už zítra, tak na to nemám moc času.

A to teď mám jít jako na večírek s Marcusem a před všema se tvářit, že je všechno v pohodě? A hlavně. To mám jako lhát Marcusovi? To já nedokážu! On je snad jediný člověk, kterému nedokážu lhát. Mám pocit, že ten večírek bude jedno velký fiasko.

Tak co Carina asi vymyslela.Myslíte že se s Marcusem rozejde?Nebo zkusí vztah na dálku?💬💬Btw zítra nevyjde kapitola, protože nebudu mít wifi, takže vyjde až v neděli asi večer💖
Doufám že se líbí ❤
Love ya💓
MajdaMaggie