Marcus and Martinus ( Why?)

XV.

MARCUS

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom snu. Doufám že nic neznamená. Každopádně dnes je poslední den školy. Vstal jsem a udělal ranní hygienu a šel se nasnídat. Po snídani jsem si vzal oblečení, věci, které jsem potřeboval. Vyšeli jsem do školy společně s Emmou. Celou cestu jsme byli ticho. Najednou jsem si ale uvědomil, že jsem doma zapomněl telefon.

" Emmo já si zapomněl telefon! Vrátíme se, nebo už to nestihneme?""

Abyste to pochopili chci mít jistotu že kdyby mi kdokoliv volal, že to stihnu vzít. A tím kdokoliv myslím Tinuse nebo jeho únosce.

EMMA: " Macu. Dnes nikdo volat nebude. "

" A to můžeš vědět jako jak?"

EMMA: " Prostě to vím. Čekáš už tři týdny a je opravdu malá pravděpodobnost, že zavolají zrovna dnes. Navíc dnes jsou doma oba rodičové. Oni to kdyžtak vezmou."

Poslechl jsem ji a šel do školy. Ve škole měla naše učitelka spoustu" zajímacích" věcí na srdci. Nakonec nám dala vysvědčení a mě dala i za Tinuse. I když ona zrovna nevěří tomu, že se najde. Ale oba jsme prošli do dalšího ročníku.

....

" KONĚČNĚ KONEC ŠKOLY! "

Zakřičel jsem na čelí barák. Neuvědomil jsem si ale že jsou tu rodiče a ty co hlídají naše telefony. Dodnes nevím jak se jmenujou. A od rodičů jsem dostal vynadáno, že řvu na celý dům. Šel jsem do pokoje, zkontrolovat telefon. Sotva jsem ho otevřel uviděl jsem zprávu od neznámého čísla. Rozklikl jsem ho. A přečetl si text zprávy. To co tam bylo mě zarazilo, naštvalo i potěšilo.

MARTINUS

Ležel jsem na tvrdé, studené zemi. Opatrně a pomalu jsem otevřel své čokoládové oči. Bylo to těžké, protože moje víčka byla hodně těžká. První koho jsem viděl byla Lisa s Lenou. Chytli mě. A je po mně. To mě nemuseli chytat a mohli mě zabít rovnou v tom lese.

LENA: " No ne ne my jsme se konečně probudili. Můžeš mi vysvětlit CO JSI TO ZKOUŠEL!? "

" Zkoušel jsem utéct. "

LISA: " Ty máš ještě tu drzost mi takto odpovídat? Za trest budeš bydlet týden ve sklepě! A teď se mi kliď z očí! "

Všiml jsem si ale jedné věci a to byl mobil na stole. Jakoby jsem odcházel ale
" omylem " Jsem drkl do stolu a nenápadně sebral telefon. Nikdo si mě nevšiml. Dobrý. Jo jo jo. Pak jsem společně s Andreasem zamířil do toho hnusného sklepa.

Nechali mě tu. Jejich chyba teď poznají moji pomstu. Zapnul jsem telefon. Měl plnou baterku. Ztlumil jsem si vyzvánění a začal psát zprávu Marcusovi. Je jediný u koho si pamatuji číslo.

Ahoj Marcusi. Tady tvůj bratr Martinus. Vím že mi asi nebudeš věřit a tak posílám fotku.

Poslal jsem mu fotku. Kterou jsem právě vyfotil.

Řeknu ti to co vím a ty to pak předáš policii. Jsem kdesi v domě v lese. Nevím kde. Jen vím, že jsme sem jeli celou noc od Osla. Znám své únosce a ty je taky znáš. Donutili mě pro ně skládat písničky a hudbu. A jestli pořád nevíš tak to je Lisa a Lena. Je tu i ten chlap, co ti držel pistoli u hlavy. Pak tu je ještě jeden. Ten je trochu mladší. Vzal jsem jim nenápadně telefon. Doufám, že si toho nevšimnou.

Mám tě rád brácho.

Bylo mi jedno kolik je tam hrubek, nebo jestli všechny věty dávají dokonalí smysl, jen jsem chtěl aby o mě věděl. Třeba mě najdou. Ale nechci si dávat falešné naděje.

Byl jsem ve studeném, strašidelném, tmavém sklepě. Pouze jsem čekal. Čekal jsem hodinu, dvě, tři a najednou se rozsvítil display.

Pane bože Martinusi. Jsi v pořádku? A můžeš psát doufám. Není v tvé blízkosti někdo.

Takdy je někdo chytrej. Jasně psal bych mu a Lisa by se mi koukala přes rameno ne?

Neboj nic mi není. Teda pokud se nepočítá pár modřín a škrábanců. Jo a nikdo tu není a poznám až někdo půjde.

Lhal jsem mu nemám jen pár modřin. Těch modřin mám hodně. Včera jsem si při mém útěku ještě něco udělal se zápěstím. Hrozně to bolí.

A neboj dva policajti nám hlídají telefony. Brzy zjistí tvoji polohu a pak budeme už jenom spolu. Slibuji.

Dává mi naději. Velkou naději. Ale musí mi to slíbit.

Slibuješ? Vážně mě najdete? Protože jestli ne tak já se z toho zblázním.

Musel jsem mu to říct. Potřebovalo to že mě ven.

Slibuju. Neboj a mám ti vyřídit, abys nedělal žádnou kravinu. Né že budeš utíkat nebo tak něco.

Trošičku pozdě.

No to je už trochu pozdě.

Asi jsem ho touto větou vyděsil.

Jak to jako myslýš? Martinusi řekni mi prosím že si nic neprovedl.

Takže vyděsil.

Jenže já jsem včera utekl jenže mě chytili a ještě jsem ukradl telefon. Abych se odsud dostal. Takže tak.

Lhát mu nebudu. To bratři většinou nedělají.

Fajn, ale už nic takového nedělej ano?

Jasně mami. Nebo snad provedu plukovníku? Už mi vážně hrabe. Já to říkal!

Slibuji. Musím končit jdou sem. Budu ti psát minimálně ráno a večer jak na tom jsem. Ano? Jen aby jsi neměl takový strach.

Jo. Skutečně jsem někoho slyšel nahoře mluvit že sem půjde. A napadl mě tento dobrý plán.

Všichni s tímto souhlasí. Ale stejně strach mít budu.

DLAŠÍ DÍL TAK CO? LÍBIL? ZATÍM TO VYPADÁ NA HAPPY END. MĚJTE SE. PAPA.