Marcus and Martinus ( Why?)

XXXIV.

MARCUS

Nějak se mi nezdá, Martinus. Je jiný. Je Prostě zvláštní. Něco se určitě děje, jenom já nevím, co. A to se mi vážně nelíbí. Každopádně Tinus dodržuje můj trest. Hned jak přišel ze školy tak šel do pokoje já mu řekl, ať si zapne fifu, že jdeme hrát. Takže já beru brambůrky, pití a jdeme hrát. Otevírám dveře a vcházím k Tinusovi do pokoje. On se zvedá a bere tác, protože jinak by mi asi spadl.

MARTINUS: " Hale Macu? Jak to včera dopadlo s Emili? "

" No já jsem ji to řekl. A ona mi dala číslo a tak... "

Nenechá mě to ani doříct blázen jeden.

MARTINUS: " Ty máš holku! Ó MŮJ BOŽE! MARCUS MÁ HOLKU! "

"Jo jo. "

Jo ale musí to tady řvát na celý dům!? Ještě že doma nikdo kromě nás není. Jako nechápejte to špatně, určitě to své rodině řeknu, brzy. Určitě ale né nyní. Přeci jen jsme teprve na začátku vztahu. S Tinusem jsme už v takovém tom našem soukromém rozhovoru a je trochu škoda nezjistit, co se to s ním vlastně děje.

MARTINUS: " Jdem hrát? "

"Za chvilku. Teď chci něco vědět. "

MARTINUS: " Co chceš jako vědět? "

No ještě se ptej! To že mi neříkáš všechno! Proč!

" Takže Martinusi, za prví vím, že ti něco je, ale nevím co. A trápí mě to. A za druhý já vím, že jsi mi lhal, včera jsi s Patrikem nebyl. Víš jak to vím? Viděl jsem ho asi v kině, tedy myslím že to byl on a ty jsi tam tedy rozhodně nebyl. Kde jsi byl?! Řekni mi to prosím. "

Snažil jsem se, abych zněl mile a trošičku lítostivě. To na něho většinou pomáhá.

MARTINUS: " Já ti nikdy nechtěl lhát, a ani jsem ti nikdy do včerejšího dne nelhal. Tíží mě ten pocit. Ten pocit že jsem ti zatajil informace a kdyby jenom zatajil! Já ti lhal a to nemá omluvu. Pochopím že už mi pak nebudeš už důvěřovat. Jsem tvé mladší dvojče a ty máš o mě starost. Víš kolikrát jsi mi to již řekl?! Nevíš viď?! Já taky ne, ale bylo to hodně krát. "

Z očí se mu už draly slzy, slzy, které pečlivě držel v sobě, aby je svět nespatřil. Byli v jeho očích vidět nejvíce když říkal, že mu mohu po zbytek života nevěřit. Nemám rád u něho tyto smutné, lítostivé stavy.

" Tinusi. Nehysterči tak, jedna malá lež mi na tebe rozhodně pohled nemění! Jenom chci vědět kde jsi byl. To je všechno. "

MARTINUS: " Já jsem se zamiloval. "

Tohle mi tajil!? Na tváři mi to vykouzlilo úsměv.

" Ale vždyť to je úžasné! To mi tajit přece nemusíš! "

Zakroutil hlavou a svůj pohled směřoval na své boty.

MARTINUS: " Není to tak jednoduché. "

" A proč ne? "

MARTINUS: " Já jsem včera venku nebyl s holkou. "

Byl tichý a mluvil v otázkách a to u něho nikdy moc často nevídáte.

" Počkat! Takže ty jsi byl s klukem. Tinusi mě to pohled na tebe nemění. Takové věci mi přeci říct můžeš! "

MARTINUS: " Né to ne! Já mám rád jednu holku, jenže není to pro mě jednoduché. "

" Ty máš rád Emili? "

MARTINUS: " Ne Chloue. Jenže po tom mém incidentu s Lisou a Lnou, jako bych se holek bál. Takže jsem byl za psychologem. Zeptat se ho co to znamená. Řekl že to je normální a možná i očekávané. Mám to s Chloue zkusit. A taky to chci zkusit. "

Bedlivě jsem poslouchal každé jeho slovo. Už jsem se nadechoval k mé otázce, která byla. Proč mi to sakra neřekl! Jenže on mě předběhl.

MARTINUS: " Nic neříkej. Neřekl jsem ti to, protože by sis s tím zbytečně lámal hlavu. "

Jeho oči těkaly po celém pokoji. Byl nervózní a nebyl to on. Proto jsem se ho rozhodl obejmout. On se do mého objetí zachumlal.

" A Tini, příště mi prosím řekni vše. Jo? Vždy ti budu věřit. Toho se nemusíš ani ve snu bát. "

MARTINUS: " Děkuju. "

Zaskočilo mě to. Normálně mi nepoděkuje, ani když mu napíšu úkol, nebo mu dám opsat z mého testu. Pravda děláváme to oba. A ani jeden si neděkujem, protože už to je trošičku samozřejmost.

" Za co? "

MARRINUS: " Za to že jsi tu vždycky pro mě. Vždy mi stačí jen natáhnout ruku a tam jsi tu. "

OMLOUVÁM SE ZA NEAKTIVITU. ALE MÁM TOHO MOC. MĚJTE SE. PAPA.