Marcus and Martinus ( Why?)

XXXVII.

MARTINUS

Takže košile, sako, kalhoty, kravata... Ne nejdu s Chlo na rande. Bohužel. Jdu k soudu. Né já nic neprovedl, ale je to kvůli mě. Jo Lisa, Lena, Andreas a Tonny dostanou trest. Naštěstí tam se mnou jde celá rodina.

MARCUS: " Tinusi už jedeme! "

Mě se tak nechce. Už od večera se cítím divně. Tak jako ošklivě divně. Stažený žaludek, slabá chuť zvracet a chvění v celém těle. Zkrátka všechno to, čím se u mně projevuje stres. Sedám si na parapet a sleduji padající listy za okny. Je to pro mě tak uklidňující. Hrozně se ale lekám, když mě někdo z ničeho nic ze zadu obejme. Lekám se tak, že až padám z parapetu. Naštěstí mě ta osoba jménem Marcus chytá a tak jsem nespadl.

MARCUS: " Hale já vím, že se ti tam nechceš, ale všichni už čekáme v autě. "

" Jo, aha. Já jsem trošičku mimo, ale já hned, hned jdu. "

MARCUS: " Tak pojď ty pako. "

Jdeme do auta. U auta otevírá dveře a pokyne mi, abych si sedl doprostřed. To také dělám. A auto se dává do pohybu. Máme to asi hodinu, hodinu a půl. Mě se nic moc dělat nechce, takže se pouze opřu o rameno mého bratra s sleduji krajinu, kterou míjíme.

....

Nakonec to byla jen hodina a čtvrt. Zastavili jsme před velkou budovou. Do ní jsme se právě přesunuli a setkáváme se s právníkem, který nás, konkrétně mě bude zastupovat. Je to v pohodě týpek. Vážně jsem si sedli. Začíná to za čtvrt hodiny a já nejsem absolutně v pohodě.

MARCUS: " Neboj se. Oni ti nic udělat nemůžou. Nikdo ti nic nemůže udělat, protože teď jsem přeci spolu. A to už nám nikdo nikdy nevezme. "

TAK JO. SICE KRATŠÍ ALE TAK DOUFÁM, ŽE SE LÍBÍ. PŘÍŠTĚ SE DOZVÍTE ROZSUDEK. ALE URČITĚ MI DEJTE VĚDĚT, JAKÝ ROZSUDEK BY JSTE JIM DALI VY. MĚJTE SE. PAPA.