Marcus and Martinus ( Why?)

XX.

MARTINUS

Už jsem se našťestí uzdravil. Zítra máme rozhovor. Jsem z toho celý nesvůj. Před mím únosem jsme dávali rozhovory jako na běžícím páse, ale nechce se mi o tom mluvit. A já vím, že se mě na to budou ptát. Jako na to co se tam dělo atd. Většina lidí zažila něco horšího, ale vážně to nechci říkat někomu cizímu i Marcus to ze mě doloval tři dny.

MARCUS: " Jdeš si se mnou zahrát fotbal? "

Já jsem fotbal nehrál už tak dlouho.

" Jasně. Ale strašně dlouho jsem ho nehrál."

MARCUS: " No právě proto. Prosím. "

" Jo tak já jdu."

Myslel jsem, že mě bude šetřit, ale opak byl pravdou. Než jsem se stačil rozkoukat už jsem měl v bráně tři góly. Já jsem mu pak dal jeden. A to bylo všechno.

MARCUS: " Musíš se snažit, jinak si už nezahraješ. Hale sleduj mě. "

Pršelo. Trošičku. Já si stoupl do brány s úmyslem, že budu chytat míč. Jenže to se ani nestalo. Protože.

Běží. Běží. A... Zakopává o svojí nohu a pak hodil takovou držku, že to ani není možné.

" H... H... hraješ si snad na tu... tuč... ňáka? "

Snažil jsem se mu říct, když jsem ho zvedal že země. Pak jsme šli domů, protože už pršelo hodně.

....

Jedeme autem k místu, kde máme rozhovor. Jsem nervózní. No nic nevého, ale určitě tam budou fanynky a já na ně nejsem ještě úplně připravený.

Už jsme tu. Jak jsem říkal, je tu dav ječících fanynek. Je jich na štěstí asi jenom 17. Na rameni mi řistane ruka.

MARCUS: " Připravený? "

" Ne. Ale záleží na tom? "

MARCUS: " Někomu jo. "

Zastavujeme. Vystupuje ochranka. Otevírají se dveře. Marcus vystupuje a já hned za ním. Do očí mě udeřují paprsky slunce. Nic nevidím. Trochu zamrkám a tím se rozkoukám. Jeden z ochranářů mě chytá kolem ramen a procpává mě davem. Davem ječících, křičících, brečících fanynek. Až do budovy. Tady je ticho. Vedou nás do jedné z místnosti. My je beze slov následujme. Dovedou nás do malé místnosti s gaučem, židlí a stolem. Má nádhernou logunově modrou barvu. Posadí nás na gaučím, kde se jen tak tak vlezeme. Přichází moderátor, prohodí e pár slov podáme mu ruku, přesně tak, jak si pamatuji. Tři... Dva... Jedna. Kamera, klapka, akce. Rozhovor začíná. Spustí se hudba a moderátor nás představí a přivítá a následovně nás začne zasypávat spoustou otázek. O čemkoliv. Bohužel pro mě padli i otázky o pro mě nepříjemné věci. Ano, o mém únosu.

....

MARCUS: " Zvládl jsi to! "

" Jo a asi jo. "

MARCUS: " Já vím asi je to pro tebe moc narychlo, ale kdy budeme zase dělat koncerty? "

Koncerty? Zadává se mi o nich. V] dy se tam něco stane. Něco se pokazí. Nemůžu ale před nimy utíkat. Přeci jen co bychom to byly za zpěváky bez koncertů.

MARCUS: " Já vím, že přemýšlíš nad něčím hodně důležitým, ale na něco jsem se tě ptal. "

" Jo eee... No já nevím. Tak třeba za dva tři týdny? "

Pokýval hlavou na souhlas. Ale moje svědomí mi nadávalo. Křičel, že se něco může stát, ale to je blbost. Nesmím se tomu poddat.

TAKŽE NAPSÁNO, SNAŽILA JSEM SE ROZEPSAT NÁLADY. TAKŽE SNAD SE MŮJ POKUS VYDAŘIL A VÁM SE TO LÍBILO. MĚJTE SE. PAPA.