Marcus and Martinus ( Why?)

XVIII.

MARTINUS

Trpěl jsem. Trpěl jsem a doufal. Doufal v pomoc. V záchranu.

Teď usínám u mého nejbližšího člověka s hlavou položenou na jeho klíně a jsem v autě, které je plný lidí, kteří mě mají rádi. Jsem u mé rodiny a v bezpečí.

....

MARCUS: " Tinusi vstávej. jsme doma. "

Nechtěl jsem vstávat, stejně jsem musel. Zamířili jsme domů. Nebyl jsem tu už tak dlouho. Nic se tu nezměnilo.

MÁMA: " Broučku, běž se vykoupat a já udělám jídlo ano? "

" Už du. "

Horko těžko jsem vycházel schody, ale na posledním se mi nějak zatočila hlava a já skoro upadl. Teda určitě bych upadl, kdyby tam nebyl Marcus a nechyl mě. Ani nevím kde se tam vzal.

MARCUS: "Dobrý? "

" Jo jo, jen se mi nějak zatočila hlava. "

MARCUS: " Vážně? "

" Jo, přece bych ti nelhal ne? "

MARCUS: " Tak pojď. "

Přišel jsem do svého pokoje. Nezměnil se. Všechny věci na svém místě a uložené tak, jak jsem si je pamatoval. Vzal jsem si ze skříně svoje věci na spaní a šel se koupat.

Po tom, co jsem se vykoupal. Šel jsem dolů na jídlo. Měli jsme taco samozřejmě. Konečně jsem byl zase doma. Sice jsem nemocný ale doma.

MARCUS: " Tak co podnikneme? "

MÁMA: " Nic podnikat nebudete! Martinus se musí uzdravit. Takže půjde ležet do postele. "

" Tak se můžeme podívat alespoň na film. "

MARCUS: " Jo to bychom mohli. "

" Tak jdeme? "

MARCUS: " Jo jo. "

Zvedl jsme se a chci jít nahoru, ale přeci jenom...

" Macu? "

MARCUS: " Copak se děje? "

" Mě se nechce chodit. "

MARCUS: " Bože. Ty si tak línej. "

Zaklel si a já si pak vlezl na jeho záda. On se mnou šel. Donesl mě až k němu do pokoje a položek mě na postel. Pak došel ke stolu a přinesl notebook. Koukali jsme se na Avengers. Za chvíli už mi ale padali oči.

MARCUS

Koukali jsme se na Avengers, ale za necelích deset minut mu spadla hlava. Venku už byla tma. Vypnul jsem film. Leželi jsme na opačné straně, než byly polštáře. Takže jsem ho pomalu a opatrně přesunul, aby měl hlavu na polštáři. Pak jsem ho přikryl a šel se také umýt. Po sprše jsem potkal na chodbě mamku.

MÁMA: " Martinus už spí? Nevíš? "

" Jo spí. "

Už se chtěla vydat k němu do pokoje.

" Ale tam ne. "

MÁMA: " A kde teda? "

Hlavou jsem ukázal k mému pokoji. Pochopila to a já chtěl jít spát.

MÁMA: " Marcusi počkej! "

" Ano? "

MÁMA: " Marcusi, teďkons se budeme chvíli trošičku víc věnovat Martinusovi než tobě. Já vím, že to je vůči tobě nefér, jenže on je nemocný a musí se z toho zpamatovat. Takže to neznamená, že bychom ho měli radši. "

" To by mě ani nikdy nenapadlo. Mám ho rád a teď po té události mám potřebu svého brášku chránit. Nechci, aby mi ho zase někdo vzal. "

MÁMA:" Já jsem hrozně ráda že mezi sebou máte tak krásný vztah. Protože spousty sourozenců se nemají rádi, jsem ráda, že mezi ně nepatřírte a dobrou. "

" Dobrou. "

Vešel jsem do pokoje.

" Spíš? "

MARTINUS: " Skoro. "

Lehl jsem si vedle Martinuse do své postele. Mám takovou tu velkou, takže se sem v pohodě vejdeme.

MARTINUS: " Nevadím ti tu, nebo mám jít k sobě? "

" Zůstaň. "

Chtěl jsem ho mít u sebe, kdyby se mu zdály ošklivé sny, abych mohl zakročit.

Lehl si blýže ke mně a lehl si na mou nataženoi ruku. Já se k němu více přesunul a přehodil mu svou ruku přez jeho tělo.

MARTINUS: " Děkuji. "

" Za co? "

MARTINUS: " Za všechno, co pro mě děláš."

" Víš že si my chyběl brácho? "

Chvíli neodpovídal a pak bylo slyšet jen pravidelné oddychování.

OMLOUVÁM SE, ALE JSEM NA SEZNAMOVÁKU A NEVÍM, JAK TO TEĎ S KAPITOLAMI BUDE. MĚJTE SE. PAPA.