Marcus and Martinus ( Why?)

XVII.

MARCUS

Jdu, spíš tedy běžím policejní chodbou a za mnou vlaje moje rodina. Proč? Protože nám dnes volali, že ví něco o Martinusovi. Dlouhá zelená chodby, která vede do kanceláře hlavního detektiva mi připadá snad nekonečná. Psychicky se připravuji. Připravuji se na to nejhorší ale i na to nejlepší, co by se mohlo stát. Jsem na konci chodby, tu se chodba zatáčí. Vejdu do zatáčky a přede mnou se objeví pokračování chodby. Tato je bílá s černými dveřmi a křesílky po stěnách. Sem tam je nějaká kytka. Uprostřed chodby sedí policistka asi a vedle ní...

Srdce mi vynechalo úder.

Na židli seděla totiž moje mladší kopie a nervózně si pohrávala s prsty.

" Martinusi? Brácho! "

Zbystřil a otočil na mě hlavu. Já se rozběhl, on se zvedl a udělal pár loudavých, pomalých, unavených kroků směrem ke mně.

Setkali jsme se. Spadl mi do objetí já mu ho oplatil a vyzdvihl ho ze země. On si kolem mě omotal nohy a já ho pevně tiskl k sobě. On si mi ještě zabořil hlavu do ramene.

Oboum nám stékají slzy po tvářích. U mě to jsou slzy štěstí a lítosti. U něho si nejsem jist. Nejsem si jist, zda li brečí pouze ze štěstí.

" Chyběl jsi mi. "

MARTINUS: " Ty mě taky a moc. "

Byl lehčí, než jsem si ho pamatoval, ale to teď nebylo důležité. Důležité je to, že je konečně zpátky.

Slova byla zbytečná. Já ho mám u sebe. Mám u sebe svého ztraceného bráchu, u kterého spoustu lidí nevěřilo, že se ještě navzájem uvidíme. On je po tak dlouhé době konečně v bezpečí. V bezpečí a u mě. On moc dobře ví, že bych ho měl rád i kdyby udělal tu největší blbost.

Nechtěl jsem, ale musel jsem ho dát na zem, protože se sem už doplazila naše rodina.

MÁMA: " Tinusi! "

Opatrně jsem ho položil na zem. Aby se mohl přivítat s rodinou. Sotva jsem ho položil na zem, už se ho zmocnila máma.

MÁMA: " Ach bože! Martiusi jsi v pořádku? "

MARTINUS: " No nejlépe mi úplně není, ale jsem už s vámi, takže ano. "

Pak se ještě přivítal s tátou a Emmou. Musel na nás být ale úžasný pohled. Banda pěti brečících lidí. No radši se nebudu vyjadřovat.

Najednou si ale máma odstoupila na paži od Tinuse a studovala ho. Já se k ní přidal. Martinus byl určitě hubenější a na zápěstí měl modrou ortézu.

" Co máš se zápěstím? "

MARTINUS: " Nalomil jsem si ho, při mém útěku. "

Později jsem se ještě dozvěděl o mnoho modřinách, které měl všude po těle. Máma ještě chtěla něco říct, ale přišel detektiv a vzal nás až na Tinuse do kanceláře. Tinus ještě šel za doktorem, přece jen jak sám řekl není mu moc dobře.

Detektiv nám řekl, jak se k němu máme chovat a další věci. Nakonec řekl, že už můžeme jet domů. Vyšli jsme tedy z jeho kanceláře. Na židlích seděl Martinus s lékařem. Pak nás ještě poučil lékař, že Martinus má velkou horečku a nejspíše i chřipku. Také nám řekl, že je vyčerpaný a hladový. To bychom poznali i bez něho, ale ok. Všechno nám dovysvětlil a pak odešel.

MARTINUS: " Půjdeme už domů? "

TÁTA: " Tak jdeme. "

Všichni jsme se zvedli a šli do auta. V autě si Martinus sedl doprostřed a já si sedl vedle něho za tátu, který řídil. Martinus byl hodně unavený a potřeboval se vyspat. Položil jsem mu jeho hlavu na svůj klín a výskal ho ve vlasech. Usnul. Až teď teprve jsem mu šáhl na čelo. Opravdu hořel.

TAKŽE SLIBOVALA JSEM KAPITOLU. TAK JE TU. KONEČNĚ JE TINUSEK ZASE V BEZPEČÍ. A VY JSTE DOUFÁM SPOKOJENÝ. MĚJTE SE. PAPA.