Marcus and Martinus ( Why?)

VIII.

MARCUS

Poslali nás domů. Nechtěl jsem od tamtaď odejít, alespoň ne bez něho. Musel jsem. Odtáhli mě do auta i přes moje protesty. Nasedl jsem do auta na zadní sedačku. Opřel jsem se o okno a díval se na cestu. Prý za námi někdo jede, aby hlídal naší poštu a naše hovory. Po chvíli jsem zavřel oči. Byl jsem vyčerpaný. Fyzicky i psychicky. Unesli mi Martinuse. Mého brášku, mé dvojče. Toho, co je mi tak moc podobný. Usl jsem. Pamatuji si jen, jak mě asi táta zvedá do náručí a pokládá do postele. Pak si pamatuji pláč a hlazení ve vlasech. Byl jsem mimo.

Ráno jsem se vzbudil s nadějí, že se mi to vše jen zdálo. Vyletěl jsem z postele a běžel se podívat k Tinusovi do pokoje. Bylo tam ustláno uklizeno a prázdno.

Nezdálo se mi to. byla to krutá realita. Co já si bez něho počnu?

MÁMA: " Macu? Ty si už vzhůru? "

" Jo. "

MÁMA: " Tak se pojď najíst. "

To snad nemyslí vážně! Já nic jíst nebudu! On taky určitě nic nedostal. Šel jsem jí to tedy říct.

" Já nic jíst nebudu! "

MÁMA: " Pročpak ne? Musíš mít určitě hlad. "

Byla smutná i přes její úsměv.

" Nemám hlad a on určitě taky nic nedostal. "

Ona si povzdechla a posadila se na křeslo, mě si posadila na klín.

MÁMA: " Macu. Teď ti něco řeknu. My všichni jsme z toho, co se stalo hodně špatní. Vím, že to je tvůj bratr a ještě k tomu jednovaječné dvojče a jste si k sobě nejblíže že všech lidí na světě. Ale nezapomeň! Je to přece také náš syn. Je pro nás stejně důležitý, jako ty. Ale život je tvrdý a neúprosný. Ač nerada něco ti musím říct. Čekala jsem, že se něco stane. Né sice hned a nečekala jsem, že to bude takhle moc zlé. Ale něco se stát muselo, protože náš život byl až moc bezchybný. A Marcusi prosím tě o jednu věc. Zkus se chovat... "

Byla tak uklidňující. Aměla pravdu, jako vždy. Ale ona se chce chovat, jako by se nic nestalo.

" Jako by se nic nestalo? Mami ty moc dobře víš, že to nejde! "

MÁMA:" Ne ne ne broučku. Chovej se, jak uznáš za vhodné, ale prosím snaž se nás pochopit. "

" Chápu. Ale co když ho už nikdy neuvidím!? "

MÁMA:" hledá ho čelí svět v čele s nejlepšími detektivi. Ti detektivi mají 100 % úspěšnost. Sice tu nebude zítra, nebo pozítří a do týdne nám ho možná také nevrátí. Ale do půl roku tu bude. A ty buď prosím vždy připravený. Protože až ho najdou. Bude tě potřebovat. "

Tak tohle jsem nečekal. Říkala to s takovým klidem a s přesvědčením. Že jsem tomu skutečně uvěřil. A ona tomu také věřila.

MÁMA:" Já moc dobře vím, že budeš možná v depresích. A bude tě ten pocit že ho už nikdy nevidíš zžírat, ale my tu jsme pro tebe a ty tu jseš pro nás. Taky potřebujeme někdy podržet."

Najednou mi bylo lépe. I sebehorších chvílích mě dokážou podržet jen dvě osoby. Ta jedna je někde daleko ode mě. Ano je to Tinus. Překvapivě. A ta druhá je moje maminka. Na snídani přišel i táte. Ten byl také z smutný. Jediný kdo byl v pohodě byla Emma. Nechápal jsem to. Jak může být šťastná, když jejího bratra unesli? Ale za chvíli jsem to pochopil.

EMMA: " Něco mi tu nehraje! Takže za prvé proč jste všichni smutní a za druhé. Kde je Martinus? "

Máma se rozbrečela a táta jí to nedokázal říct. Stačilo mu to říct mámě. Musel jsem to udělat já.

" Víš Emmo. Tinuse včera unesli. "

Po tvářích mi už padali slzy.

Emma: " To jako napořád? "

A musel jsem odtamtud utéct. Už jsem to nevydržel. Nechtěl jsem, aby mě znovu viděli brečet. Šel jsem k Martinusovi do pokoje. Lehl si na jeho postel.

" Ach Tinusi. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Doufám, že jsi v pohodě. Jestli ne, alespoň si to budu přát. "

DALŠÍ DÍL JE TU! TAK CO? LÍBÍ? PŘÍŠTĚ TO BUDE POHLED MARTINUSE. MĚJTE SE PAPA.

!!! ČAS NA PRCNÍ CHARAKTER ASK. TAKŽE PIŠTE OTÁZKY. S MOŽNÁ BUDE JEŠTĚ JEDEN BĚHEM PŘÍBĚHU A URČITĚ BUDE JEDEN NA KONCI!!!