My second family|FF Marcus Gunnarsen

2.🥀

,,To snad hoří, že mě budíš tak brzo!?"vyštěkla jsem do mobilu,s unaveným hlasem. Dalo by se říct, že byl spíše ochraptělý kvůli spánku.,,Nehoří, ale za 15 minut máš být před školou, tak kde sakra vězíš!?"zakřičela do telefonu Cara nazpět tak nahlas, že jsem se musela chytnout za hlavu a oddálit mobil od ucha. Mezitím jsem se ještě koukla na hodiny, aby jsem zjistila, jestli je úplně sjetá a nebo jsem zaspala.

,,Vždyť je teprve půlnoc ,tak co děláš?"mnula jsem si oči.,,děláš si srandu?Vždyť je 2:43! Před školou jsme už úplně všichni,až na tebe a bus, který nás má odvézt na letiště"

A v ten moment mi to došlo. Já toho malého spratka někdy zabiju! Tohle není poprvé, co mi přeměnil čas na mobile, ale to že mi vypnul budíka!?

To je novinka a taky si to ještě odpiká chlapeček, ale teď ne, protože budu ráda ,když dojdu včas a neodjedou beze mě. I když bych byla raději doma a nemusela se ztrapňovat s těmi Gunary.

Rychle jsem Caře típla hovor, odhodila mobil na postel a tomu pohybu, co jsem udělala ani nevím jak by se dalo říct, ale bylo to něco jako vymrštění akorát ještě víc rychlejší a hbitější. Vlastně jsem ani nevěděla, že tohle umím.

Rychle jsem na sebe navlékla černé legíny, které jsem měla pohozené vedle postele, taky si rychle převlékla tričko na spaní na nějaké, které jsem našla někde u balkónových dveří, které jsou úplně na druhé straně od postele a rychle si utíkala čistit zuby.

Čištění zubů mi zabralo ani ne jednu minutu, zabalila jsem kartáček do sáčku i s pastou a nějak si při cestě zpátky do pokoje stihla zaplést volnější cop, z mých hnědých vlasů.

Rychle jsem naházela mobil, sluchátka a takové ty věci potřebné k životu do kabelky, kterou si beru sebou do letadla a i s kufrem se vydala z druhého patra do přízemí, kde jsem si obula první boty co mi vešli pod ruku a sbohem domove.

Musím jít pěšky, protože mí rodiče budou asi těžko vstávat kvůli tomu, aby mě ve dvě ráno odvezli před školu, kterou mám navíc ani ne tak pět minut od domu.

,,no kde sakra jsi?!" vyhrkla na mě moje kamarádka, když jsem došla před vchod školy a naštěstí tam ještě autobus nebyl.

Zaspání v člověku probudí nějak velkou energii, i když jsem neměla kafe, protože jsem utíkala snad celou cestu i s kufrem za zadkem a i když jsem ráda že vůbec dýchám, vůbec se mi nechce spát,což bych vůbec nečekala.Zapřela jsem se rukami o kolena,Zrychleně dýchala a ukázala kaře ukazováček,aby chvíli vydržela.

,,to je jedno... Hlavně že jsi tady" řekla, když přišla na to, že já nejsem schopna ani jednoho slůvka a jediné co jsem zvládla, bylo nahlas dýchat a připadala jsem si jak nějaký starý děda, který jde do schodů.