My second family|FF Marcus Gunnarsen

21.🥀

"copak se stalo princezno?,, se starostlivým hláskem si mě zeptal.nepřestával hladit vlásky.

"on nepřišel Macu.. Ani se mi neopovážil nic napsat a hovory taky nepřijímá.. Napsala jsem mu snad deset tisíc zpráv, ale ani na jednu neodpověděl,, i když jsem se snažila sebevíc udržet ten velký vzlyk v mých ústech, stejně si nějak Prokopal cestu ven.

"neplač. Je to kretén jestli nechal tak úžasnou holku čekat tak dlouho.Zasloužíš si někoho,kdo tě nenechá čekat ani minutu,, otřepala jsem se zimou, která proběhla po celém mém těle,protože být jenom v krátkých šatec,je večer trochu obtíž ještě když jsem si nesebrala ani nějaký svetřík nebo tak.

"je ti zima?,, pouze jsem tiše přikývla a rázem mnou proběhla ještě větší zima. Tělo, u kterého jsem se dokázala cítit v bezpečí,se ode mě vzdálilo.vyslékl si mikinu, kterou měl ještě před chvílí oblečenou."na, Vem si ji,, chvíli jsem se na něj dívala, protože jsme nevěděla jestli si ji mám opravdu vzít, ale než jsem se stihla rozmyslet,límec byl převlečený přes moji hlavu. Pár sekund jsem se nehýbala, kvůli šoku co to pravé udělal, ale hned po vzpamatování jsem pokračovala v oblékání.

Má hlava vykukla z podmikiny a uviděla blonďáčka, který se na mě pobaveně kouká. "co jee?,, potáhla jsem si mikinu víc k mým kolenům."ne-é,, vystrašeně jsem si sáhla na vlasy. Ani jsem se pořádně nedotkla a už jsem cítila, že jsou tři metry vysoko rozcuchané do všech stran." ugh,, poraženě jsem se zhrbila. Marcus se nebránil lehčím uchechtuní, za což jsem ho měla chuť právě zabít, ale vzhledem k tomu že mě zachránil před umrznutím, teď se to moc nehodí.

Bez jakých koliv slov, si mě vtáhl k sobě do objetí, dal mi pusu na temeno hlavy a jeho pusa nahlas mlaskla,nejspíš kvůli schválnosti. Mně se na tváři vyhoupl spokojený úsměv a užívala si snad každé chvíle s ním v objetí.

Stejně to ale netrvalo navždy. Chytl mě za má ramena a odtáhl si mě od sebe. Jeho tvář byla téměř bez nějakého naznačení smíchu, nebo smutku, naštvanosti a podobně. Spíš jakoby se na něco soustředil. Koukal mi hluboko do mých modrých očí. Začínala jsem se bát co se zase snažíš vymyslet nebo vlastně co zase vůbec dělá. Nervózně jsem se kousla do rtu.

V jeho očích,se mu zničeho nic rozzářilo milion jiskřiček a jeho pusa se otevřela do širokého úsměvu.že by ho konečně něco napadlo?"pojď se mnou,, vážně na mě pohlédl a i bez toho, aniž by jsem něco stihla namítnout, už jsem stála na nohách a táhl mě neznámým směrem.

***

"no ták.. Kam mě to vedeš?!,, snažila jsem se z něj dostat co nejvíce informací a to hlavně o naší lokalitě už pár minut, protože já mám momentálně zavázané oči látkovým kapesníkem.Marcus mě vede za ruku už pár minut.I když nevidím na cestu, tak mám vlastně před očima, ten jeho pitomý úšklebek, který je tak sladký. Ale nenávidím ho, za tohle, že už jsem párkrát narazila do neonu nebo co to je. Taky jsem už párkrát zakopla. No, tím pádem jsem narazila do Marcusových zad,což znamenalo to, že Skončil na zemi a já na něm. Naštěstí jsme se většinou posbírali a pokračovali v cestě, kterou mi tají.

Chce aby jsem znala Trofors, ale v rozhledu mi brání ta věc na mých očích, kterou mi zakázal sundat. Myslím, že z něj průvodce po městě nebude a jestli se chce stát průvodcem, lituju těch lidí kteří z té památky nebo města budou mít akorát tmu, modřiny,rozbité nosy a kdoví čeho on je ještě schopný.

"Macu kde si!?,, má ruka, za kterou mě totiž vedl se shoupla zpátky k mému tělu."Macu!,, zlomil se mi hlas díky strachu. Okolo sebe jsem, nemohla vidět, tudíž jsem nevěděla, kdo to je okolo mě.Všude bylo naprosté ticho, klid, nic víc. Už jsem neslyšela ani Marcusův dech, nebo jeho kroky. Naprosto nic. Jakoby jsem ohluchla.Moje tělo celé ze strachu ztuhlo a nebylo schopné jediného pohybu, tudíž jsem si nemohla sundat ani ten kapesník obmotaný okolo mé hlavy.

Ze zadu, se mých ramen dotkly dvě horké dlaně. Strachem jsem uskočila. Chtěla jsem křičet, ale z mých úst jsem nedokázala vyslovit ani jednu jedinou hlásku, natož můj jekot. "klid.. Jsem tady,, klidný mužský hlas, mně až moc povědomý, se ozval blízko mého ucha, na kterém po jeho slovech přistál letmý polibek. Hned jsem byla klidnější když jsem ho cítila u sebe. Strach zmizel, stejně jako všechno ostatní okolo.

"k-kde to jsme?,, vykoktala jsem. Nic. Nic neodpověděl, jen jsem slyšela jeho tiché uchechtnutí."to štičká!,, z mých úst vyletěl menší syk, protože se mi nejspíš konečně odvážil prozradit, kde to vlastně jsme."promiiiň..už to bude,, ugh. Ví jak to vlastně vůbec bolí? Já ho taky zatahám za vlasy, pár mu jich vytrhnu-bezcitně a uvidíme jestli ho to bude bolet. Já mu taky pak řeknu jen promiň.

Na mé tváři jsem konečně pocítila úlevu. Ten Kapesník byl okolo dost utáhlý, prej aby mi náhodou nespadl. Rychle jsem párkrát zamrkala, aby jsem si zvykla na ostré světlo, které mi svítilo přímo do očí.Ovšem když jsem se trochu rozkoukala, pohled mi spadl na..

To be continue..:)