My second family|FF Marcus Gunnarsen

20.🥀

ještě naposledy,jsem si přejela po sukni,od hedvábných rudě červených šatů a nervózně zhluboka vydechla.Šaty,jsem na sobě neměla snad od první třídy,už jen kvůli tomu,že se v nich prostě necítím dobře a teď si je mám obléknout,jen kvůli tomu,že to chtěl Marcus.chtěla jsem si vzít něco,v čem se cítím dobře jenže v teplacích, o číslo-dvě větším tričku a mikině která mi je po kolena jít nemůžu.

Pomalu jsem se rozešla ke dveřím a váhala jestli je mám vůbec otevřít, protože vypadám jako květák, akorát v červeném provedení.A ne s vlasama nahoru jako kdyby mě kopla elekřina,ale volně spuštěné podél mých nahých ramen, protože šaty jsou bez ramínek.

***

"to to vypadá opravdu tak hrozně?,,nervozně jsem se kousla do rtu, protože Marcus, který na mě přede dveřmi čekal celou tu dobu než jsem se do těch šatů nasoukala, předemnou stál s otevřenou pusou a i když chtěl něco vykoktat, moc se mu to nepovedlo. "no tak! Řekni něco,, snažila jsem se ho popohnat ke slovům, ale moc to nefungovalo.

"já to věděla.. Nikam nejdu,, otočila jsem se, aby jsem vešla zpátky do svého pokoje se smutným pohledem zapichnutým na své nohy.Věděla jsem, že to vypadá strašně, ale až tak moc že ani neví co má říct? To jsem nečekala. Hned v tom okamžiku jsem ale na svém zápěstí pocítila jeho horkou dlaň, která mě donutila se otočit.

"J-já ne-ne Teda vypadáš..nádherně!Musíš tam jít rozumíš?!,, ze sebe vykoktal po dlouhé době a i když mě jeho slova celkem zahřála u srdíčka,stejně jsem o tom pochybovala."ale co když se mu nebudu líbit?,, tenkým až trochu pochybným hláskem jsem nespouštěla pohled od země. Dva prsty si mou bradu nadzvedli a donutili mne k tomu, aby jsem se zadívala do těch nejhezčích očí vůbec.

"pak je to blbec.Babygirl,vždyť ty vypadáš jako pravá princezna,i když tak vypadáš pořád, už jen kvůli tvému ryzímu chování ale teď ty šaty do háje!ty tvoje nádherně hnědé vlásky rozpuštěné podél tvých ramen.Navíc ty tvoje plně červené rtíky, které jsou tak neodolatelné a--,,

"polib mě,,přerušila jsem ho a on se nechápavě podíval."c-co?,,vykoktal."polib mě,,zopakovala jsem a i když chvíli váhal jestli to má vůbec udělat, za chvíli byly jeho rty na těch mých, sice na krátkou dobu, ale byly."pokud bude nějaký problém, volej,, zašeptal do mých rtů."a teď už jdi, nebo to nestihneš,, lehce se na mě usmál, zastrčil mi přední pramínky vlásků za ucho, během toho, co jsme měli čela opěrné o sebe.

***

"do háje ber to!,, přecházela jsem u lavičky tam a zpátky a v ruce držela mobil u ucha se snahou, dovolat se tomu, který tady měl být hodinu zpátky. všechna naděje na to, že mi to přijme byla nulová. Myslela jsme si že přijde, ale přesto nepřišel. Kdyby mi aspoň napsal že nedojde protože mu do toho například něco vlezlo,pochopila by jsem to. Ale co si mám sakra o tomhle myslet?

S hlasitým vzlykem, jsem sebou plácla na lavičku za mnou,složila si tváře do dlaní a nechala volný průchod slzám, které byly plné zklamání.Za chvíli jsem cítila, jak se podemnou lavička trochu prohnula a dvě paže, si mě přitáhl k sobě do pevného objetí.

To be continue... 😘