My second family|FF Marcus Gunnarsen

15.🥀

Čekám tady tak 10 minut a pořád nepřišel. Ehm abych lépe ujasnila, co myslím tím "tady,, tak právě stojím na fotbalovém hřišti, které jako jediné vím, kde se tady v Trofors nachází.Upřímně mám trochu obavy z toho,jak celý venek s ním bude probíhat, protože jsem ho viděla jednou v životě a prohodila s ním ani ne dvě věty, takže kdo by nebyl nervózní?

"tady jsi! Pojď sem!,, konečně jsem se dočkala jeho příchodu, kdy mě obejmul na přivítání."ahoj,, tiše jsem mu pozdrav oplatila a vytrhla se z jeho objetí."tak kam půjdeme?,, rozhlédl se okolo a pak mu pohled opět spadl na mě."uhm já nevím? Neznám to tu takže...,, obeznámila jsem ho.

"tak třeba někde na dětské hřiště? Co je tady kousek a mezitím mi můžeš povědět co vlastně děláš tady v Trofors když jsem tady ještě nikdy neviděl tak nádhernou holku jako jsi ty,, cítila jsem, jak se moje tvářičky začínají trošičku oteplovat a moje rty, se sami od sebe pohnuly do menšího úsměvu. Přikývla jsem mu i přes ten nával mých červených tváří.

"víš že když se červenáš, jsi ještě víc roztomilejší než obvykle?,, přistoupil blíž ke mně a schoval mi pár vlásků za ucho."ehm..půjdeme už?,, snažila jsem se ho od sebe odtrhnout nebo spíše jeho slova, kvůli kterým jsem byla červená i na zadku."tak pojď když chceš,, usmál se na mě snad tím nejhezčím úsměvem který je na nějakého Biebra krátký, protože sakra,tohle je něco dokonalého!

Navíc ty jeho hnědé vlasy jsou prostě dokonalé a jeho modré oči, které jsou temnější než samotný oceán jsou neodolatelné. Ten kluk musí mít zástupy holek ale dvojčata vlastně taky, páč jestli některá viděla Marcuse bez trička, musela odpadnout na místě a o pár hodin pozděj si s ním stoprocentně plánovala svatbu.

Takové kluky bych brala i u nás, ale samozřejmě že Smithová má prostě takovou smůlu, že u ní ve městě jsou kluci jen s ksichtem plným jebáků a když už jsou konečné hezcí, tak ego mají vyšší než je Mount Everest.

Vlastně se i divím že mi napsal takový kluk jak je on ať jdu ven a že já to prijmula, protože jenom tak s někým koho skoro vůbec neznám ven nechodím.

*Flashback

Já si šla sednout do obýváku na gauč,zapla jsem mobil, aby jsem projela sociální sítě a odepsala na různé zprávy. Jedna zpráva mě ovšem zaujala ze všech nejvíc a také že jsem jí darovala všechnu mou pozornost s úsměvem na tváři.

Někdo:Uhm ahoj❤️ já... To jsem já, ten kluk ze hřiště 😄

Já:Jo, vzpomínám si😌ahoj? 🙄 Hele.. Kde jsi sebral moje číslo, nebo spíše jak se jmenuješ, protože já se vůbec neorientuju🤣

Někdo: promiň, já jsem Chris a tvoje číslo.. Na to už se mě neptej 😌🤫Hele.. Vím že mě vlastně vůbec neznáš.. Ale no.. Víš, neměla by jsi náhodou teď chvíli čas? Třeba jen tak na pár minut?😬

Já :jako měla. Proč? 😏

Chris: a nešla by jsi teď ven? Já se strašně nudiiiim😩

Já:asi jo? Jen se musím zeptat, ale moje ✌️'máma'✌️je hodná,takže by mě mohla pustit. Sraz na fotbalovém hřišti které jako jediné vím kde je? 😶

Chris:Fajn.. Tak za 20 minut tam? 💘

Já:dobře.. Budu tam😌

Chris:těším se.. KATHLYN.. 😍

Po jeho poslední zprávě jsem položila mobil vedle sebe,přestala se culit jak debil, nahodila vážný výraz a vydala se zeptat Anne.

*end of flashback

Celou cestu na dětské hřiště která trvala ani ne 5 minut, jsme si povídali o našich zájmech, u čeho jsme se nasmáli a to hodně. Oba jsme se posadili na houpačky, které byly vedle sebe a jen tak seděli. "takže... Jak jsi se Teda dostala do Trofors?,, zeptal se už na zmiňovanou otázku, na kterou se snažil získat odpověď.

"no asi takhle... Se školou jsme tu na výměnném pobytu,no a tak nějak jsem se ocitla u Gunnarsenů no,, snažila jsem se mu vylíčit situaci co nejstručněji to šlo."takže tu jsi jen dočasně? A odkama jsi přijela?,, pokládal mi další otázky, na které bylo naštěstí snadné odpovědět.

"na jeden měsíc. Jo a přijela nebo spíše doletěla  jsem z Londýna,, tohle téma ho dovedlo tak nějak k tomu, aby jsme se zapovídali o anglických tradicích, svátcích a podobně, protože se neustále vyptával a ne jak Marcus, který se mě pomalu nezeptal ani na jednu otázku.

***

"takže asi.. Ahoj?,, rozloučil se se mnou před 'mým' domem, ke kterému mě šel doprovodit."ahoj,, pozdrav jsem mu vrátila. Otočila jsem se k němu zády a už chtěla mačkat zvonek u hlavních dveří, protože nemám vlastní klíče ale pár milimetrů před stiskem, mě zastavil mužský hlas."uvidíme se ještě někdy Kath?,, byla věta, která mi na tváři vykouzlila upřímný úsměv a taky mě donutila otočit se zpátky na něj.

"byla bych ráda. Napíšeme si kdy?,, panebože, co to dělám? Tyhle slova jsem nechtěla použít,ale samozřejmě že Smithová zase první koná a potom přemýšlí že jo."dobře,, s úsměvem na tváři odpověděl a v jeho modrých očích se rázem vyrýsovaly poletující jiskřičky. Ještě jednou jsme se rozloučili a já tak konečně mohla vejít do domu.

***

Otevřela jsem dveře do svého pokoje ze spokojeným výrazem na tváři. Když jsem do pokoje vstoupila, byla tam tma, ale na posteli jsem zahlédla siluetu postavy,  upírající na mě svůj pohled.

Zabijte mě.. 🙂🔫
I Hope u Like it❤️