Rudá růže...Teen wolf [POZASTAVENO]

Kapitola 12.

Od té doby, co Scott- ehm, Mccall vyslovil ty tři slova, chodí jeho smečka všude se mnou. Ve škole, na kávu, do obchodu... Prostě všude! Nebudu lhát, ale dost mě to štve. Přece jen, když s váma na každým kroku někdo chodí a má tendenci neustálého mluvení, postupně to naštve. Stejně jako teď mě Stilinskiho neustálý kecání! "Hele Rose-" "Co je Stilinski?! Promiň, že jsem tě vyrušila při tvém mluvení. Ale být na mojem místě, taky by tě tvoje nekonečný kecání unavovalo! Radím ti dobře, sklapni, protože nechceš vědět, co bych ti udělala!" Vybuchla jsem. Zaraženě se na mě podíval a pak vědoucně pronesl. "Víš, připomínáš mi Dereka. Rovnou si můžete podat ruku." Nechápala jsem, kdo je kruci Derek. "Ehh, kdo Derek je?" "Tys neposlouchala?!" Vyjekl. "Víš, neposlouchala, koho by to taky bavilo, že?! Ale jasně, s tím Derekem si tu ruku klidně podám, protože má taky zálibu ti v nejbližší době provést něco, co se tobě líbit nebude! Rozhodně nepatří do fanklubu ,,Proboha, jak Stilese můžeš nemít ráda. Ten jeho úsměv, čokoládové oči, a ty ďolíčky!" Myslela jsem, že se pobliju, a to ani nemluvím o Mccallovi!" Nakrčila jsem nos. "Náhodou s tvou sestrou soucítím. Ale Scott, hmm, nelíbí se ti náhodou? Poslední dobou se chová divně." Do tváři se mi nahrnula červeň. "Cože?! Jasně že ne!" Vyjekla jsem nervózně. "A co ti tvý přátelé? Ví tvoje tajemství? A kde vůbec jsou?" Vyptával se víc a víc. "Už odjeli, protože vy?!" Bouchla jsem ho prstem do hrudi. "Jste za mnou pořád lezly! Nebýt vás, ještě by tu byli!" Pomalu jsem začínala být naštvaná. "Kvůli nám?! Vsadím se, že už tvoje chování nemohli vydržet, tak radši odjeli." Nechápavě jsem se na něj podívala. "Co pros-" "A vůbec, nechápu, že to s tebou mohli vůbec vydržet! Proč se chováš tak chladně?! Tak bezcitně?! Ostatní se ti snaží pomoct a ty?! Ty se akorát naštveš! Jak tě mohl Scott jenom příjmout do smečky?!" Vykřičel mi do obličeje. Do očí se mi nahrnuly slzy. Rty se mi skroutily do bolestného úsměvu. "Ani z poloviny nevíš, jak to bolí. Nevíš, proč se tak chovám. Nevíš nic." Po tvářích se mi skutálely první horké slzy. "Nevíš, jak moc to bolí! Jak taky můžeš?! Všechno se děje kvůli mě! Chápeš?! To já jsem ten velký problém! Já jsem jeho cíl! Kvůli mě zabil polovinu mého rodu, mé rodiny! Kvůli mě zabil mou matku! Kdybych neexistovala, nic by se nedělo. Kolikrát jsem se to snažila ukončit! Kolikrát jsem se snažila skončit můj prokletý život! Nesnáším se! Pochopíš to konečně?! Jsem zrůda! Všechna tvoje slova jsou pravda! Teď už víš všechno! Celou moji minulost! Jsi spokojený?" Křičela jsem. Tak moc jsem křičela. Nechala jsem ho tam stát s prázdným výrazem ve tváři a úplně zmateného. Proč to udělal? Proč to udělal ještě těžší, než to je?