Rudá růže...Teen wolf [POZASTAVENO]

Kapitola 21.

"Kiro!" Zaječela rudovlasá dívka a rozplakala se. Cítila se bozmocně, tak jako kdysi. Pohled se jí mlžil a obraz před ní rozmazával. "Vypusť mě." Našeptával jí hlásek v její mysli. "Stačí otevřít jedinou zabránu v tvém srdci a tento pocit už nepocítíš. Pomstíš se." Rudovláska věděla, že to nesmí udělat, ale co jediného ji zbývalo? Nemohla nic ztratit. Svým způsobem jí to lákalo. Pomstít se, pomstít se za Marka, matku, Kiru a všechny, kteří zemřeli proto, aby jí chránili. Byla pevně rozhodnuta. Celá se uvolnila, zavřela uslzené oči a šeptala latinská slůvka, která mohla tu bestii v ní osvobodit. "Et non compulsus exivit consensu do pura meam. Do tibi licentiam ut control corpus meum cum consensu. Idcirco præcipio, et consumat aperta metallum quare refectus est in occursum eius in mundum." V srdci ji píchlo, jako kdyby vám do něj někdo zabodl nůž. Cítila tu sílu, která se linula od srdce do celého těla. Ten vztek, jež nahradil smutek. Odhodila ze sebe vlkodlaka jako peříčko a postavila se. Nenávistě se usmála a otevřela zkrvavené očí, ve kterých žhnul rudý plamen. Delší špičáky ji bodaly do spodního rtu, z něhož vytékala červená tekutina. Její přirozeně rudé vlasy jí začaly poletovat kolem hlavy a jeden pramínek se začínal barvit do černa. Přesto stále plakala, ale nikoli normální slzy. Plakala krev. Přítomní zahlédli jen další ze zlomyslných úsměvů, než zmizela. Najednou se ozval křik. Lovec padl mrtví k zemi s prokousnutým hrdlem. Poté začaly lovci s vlkodlaky hroutit k zemi jako domeček z karet. Rudovláska se pohybovala v kruhu, než se dostala k veliteli. Zalousla se mu do krční tepny, ale neplánovala ho zabít. On sám sebou trhl a pár přeživším se podařilo utéct. Alexa, která se dívala na okolí s hrůzou v očích, pochopila, proč to bylo prokletí. Myslela si, že ji také zabije, ale naštěstí se mýlila. Na první pohled bylo jasné, že rudovláska má v plánu zabít i ji, ale to by to nesměla ukončit. Chytila se za hlavu a začala z plných plic křičet. "Finis." Zašeptala zhrublým hlasem a zase to byla ta stará Rose. Rozběhla se ke Kiře a klekla si k ní. "Bude to v pořádku, přežiješ to. Neboj se." Šeptala uklidňující slova a tlačila na stále krvácející ránu. "Rose." Zamumlala z posledních sil černovláska. Dívka k ní zvedla uplakané oči plné strachu. "Slib mi, že-" Vykašlala trochu krve. "Že se postaráš o Scotta." Pohlédla na ni vyhasínajícíma očima. "Slibuju." Zašeptala rudovláska a sledovala, jak černovláska s úsměvem zavírá oči. Rose se trhaně nadechla, než ze sebe vydala srdcervoucí křik a tiskla si Kiru k tělu. Nemohla být mrtvá, prostě nemohla ztratit dalšího člověka, na kterém ji záleželo.