Rudá růže...Teen wolf [POZASTAVENO]

Kapitola 24.

„Co se děje?" Zachraptěla jsem z polospánku, jelikož mi svítili ostrým světlem do očí. Zpod řas jsem se podívala na narušitele mého spánku. Ale nikdo nikde nebyl. Vylítla jsem do sedu a do hlavy mě praštila bodavá bolest. Se sykotem jsem se za ni chytila a rozhlédla se. „Co to?" Zamumlala jsem a postavila se na zkoprnělé nohy. Měla jsem pořád to stejné oblečení, šortky a mikinu po stehna. Stála jsem v uzavřené místnosti bez oken, pouze s gaučem a malou televizí. „Kde to jsem?" Zakřičela jsem a bušila do dveří. „Přestaň tak řvát!" Ozvalo se za mnou. Pomalu jsem se otočila. V rohu pokoje byla ještě jedna postel. Válel se na ní jakýsi kluk s tmavě modrými vlasy s pár černými prameny. Zadívali jsme si do očí. Oběma nám zářily krvavou barvou. „Kdo jsi?" Pronesli jsme oba ve stejnou chvíli. Zaraženě jsem se na něj zahleděla. Proč vypadá jako já? Bledý i na normálního upíra až moc, krvavě rudé oči s plamínkem, černé prameny v rozdílných modrých vlasech a v koutcích očí malé kapičky krve. Zašklebil se na mě a hrubým hlasem promluvil. „Jsem Luke a jsem tu kvůli stejného důvodu jako ty." Zmateně jsem zamrkala a setřela si krev na líčkách. „Ehm, jsem Rose. Co se stalo? Kde to jsem? Jak jsem se sem kruci dostala?!" Zavrčela jsem nepříjemně a přiblížila se k němu. „Ty si to snad nepamatuješ?" Překvapeně vykulil oči. „Co bych si měla pamatovat?" Nechápavě jsem nakrčila obočí a posadila se naproti němu. „Ráno tě přitáhli v bezvědomí. Vypadala si jak zdrogovaná. A jsi na jeho základně. Ty víš koho." „Cože?! Ještě včera jsem byla v lese a usnula Scottovi v náruči!" Vykřikla jsem a zatahala se za vlasy. Byla jsem neuvěřitelně mimo z toho, co se teď děje. „Sice nevím, co se dělo předtím, než tě přitáhli, ale rozhodně to nebylo dobrovolně." Najednou jsem se zarazila. „Moment! Ty si stejný jako já? Prokletý?" Luke pouze pokrčil rameny. „Jo, akorát v tobě je uvězněná holka a ve mně kluk. Musejí nás mít oba na stejném místě. Oba jsme je uvolnili a začal nám proces. Oni to akorát urychlí a pak nás zabijou. V podstatě se čekalo jen na tebe." Zase se ušklíbl a zatahal si za nový černý pramen. „Kdy si se narodil?!" Vykřikla jsem nečekaně a nahnula se k němu. „Třicátého prvního prosince." Došlo mi to. Narodil se ve stejný den jako já. Na konec roku opouští prokleté duše své útočiště a hledají si dvě oběti, dívku a chlapce, kteří se právě narodili. Musí být oba vegetariánských upířích rodin, aby je mohli posednout. „Opačné pohlaví narozené, posednou duše prokleté. Spojeni neviditelným vláknem, přitahováni k sobě a brány otevřeny jsou. Rituál musí být dokončen, aby svět byl očištěn." Co když... Co když byl všechno jen sen?