Rudá růže...Teen wolf [POZASTAVENO]

Kapitola 16.

"Amelie!" Zakřičela jsem snad už po osmé a bušila do dveří jejího malého bytu. Když ani po několikáté raně nic nedělo, rozhodla jsem se pro trochu přehnané, ale jistě účinné řešení. "Počítám do tří! Jedna!" Zacouvala jsem dál od dveří. "Dva!" Připravila jsem se. "Tři!" Rozběhla jsem se a vrazila do nich. Dveře odletěly na druhý konec chodby. "Amelie!" Zase nic, jen ticho. "Kruci." Povzdechla jsem si a vešla do kuchyně. Takhle jsem prošla další tři místnosti, ale nikde nebyla. "Amelie nikdy nedochází, když má někdo přijít." Mluvila jsem sama pro sebe. Najednou se ozvala hlasitá rána z koupelny. Jediné místnosti, kde jsem ještě nebyla.  Nějak jsem se neobtěžovala být potichu, prostě jsem otevřela dveře, které bouchly do už tak rozbitého skla.  Spatřila jsem drobnější blondýnku, které žlutě zářily oči a kapičky slz tekly po líčkách a míchaly se společně s krví. "Amelie!" Vyjekla jsem a přihnala se k ní. K hrudi si tiskla ruce a neustále kroutila hlavou. "Amelie!" Dřepla jsem si před ní a chytla ji za bradu. Odmítala se mě podívat a cukala očima kamkoli krom mé tváře. Vytáhla jsem si zelené čočky a zavrčela. "Co se stalo?!" Trhla hlavou a zhroutila se mi na rameno. Z rukou jí vypadl řetízek na krví potřísněnou podlahu. Natáhla jsem k němu ruku, ale okamžitě jsem ucukla. Poznala jsem ho. Bylo tam napsáno My little brother. Úplně stejný měla Amelie, akorát s nápisem My big sister. Chytila jsem ji za ramena a odtáhla od sebe. "Kde se John?" Jakmile jsem zmínila jeho jméno, rozplakala se ještě víc. "J-je p-pry-č." Vysoukala ze sebe. "Amelie!" Zakřičela jsem. Vyděšeně se na mě podívala. "Musíš se uklidnit a říct mi, co se stalo, ano?" Jemně přikývla a s mojí pomocí se postavila. Dovedla jsem jí k pohovce a posadila ji. "J-já zrovna jsem vařila večeři, když jsem z koupelny uslyšela křik a pláč. Běžela jsem tam a-a byl tam John. Držel ho nějaký chlap a vyhrožoval mu, že ještě jednou zakřičí, tak se nedožije zítřka. Toho chlapa jsem odhodila, ale byl to vlkodlak, takže to s ním nic neudělalo. A-akorát se naštval a praštil se mnou o zrcadlo. P-potom s Johnem proskočil oknem a už jsem je neviděla. Poslední, co jsem slyšela, bylo "Co to s Rudou růží asi udělá?" a škodolibý smích. Kdybych jen přišla o několik minut dřív, nic by se nestalo. Je to moje chyba!" Zakřičela a nanovo se rozbrečela. "Ššššš, nebyla to tvoje chyba. Slibuju, že Johna najdu, i když mě to bude stát život." Podívala se na mě uslzenýma očima. "To bys pro mě udělala?" "Samozřejmě. Přece jen jsme rodina." Pousmála jsem se. Zabořila mi hlavu do ramene a zašeptala tiché "Děkuji." "Nenechám nikoho zemřít."