Rudá růže...Teen wolf [POZASTAVENO]

Kapitola 19.

"Něco slyším." Zašeptala jsem do úmorného ticha a vyrušila tak Kiru z jejího přemýšlení. Alexa nevnímala  nic kolem, nebo tak aspoň vypadala. "Co?" Podívala se na mě zvědavě Kira.  "Zní to jako pláč a prosení o milost." Trhaně jsem se nadechla. Rozběhla jsem se vstříc breku s doměním, že je to John. Obě se rozběhly za mnou. Pochopily, že je něco špatně. Rozrazila jsem kovové dveře a nedbala na to, že to nejspíš slyšeli všichni v budově. V půlce pohybu jsem se zastavila. Stáli jsme venku. Pod námi se rozprostírala tráva a okolo nás byl jen hustý les. Na jednom stromě byl připevněn nahrávač, na kterém přehrávala nahrávka pořád dokola. Dveře za námi se zabouchly. Alexa se přeměnila do neúplné podoby kanimy. Kira vytáhla katanu a připravila se k boji. Z lesa vyšla postava zahalená v černé. "Tak se zase potkáváme, Rudá růže." Zasmál se tím odporným smíchem. "Jamesi!" Zavrčela jsem trochu zhrublým hlasem. "Děláš pokroky. Už se nebojíš vyslovit mé jméno." Ušklíbl se. "Nikdy jsem se tě nebála, nejsem jako moje rodina! A navíc, jak bych se mohla bát takového nezkušeného lovce jako ty? Nebuď k smíchu." Oplatila jsem mu to. Obličej se mu zkrabatil do velmi zuřivého výrazu. V mžiku vytáhl pistol a namířil jí na mě. Přičichla jsem si do vzduchu. Pistol byla nabita kulkou, která byla potřena železníkem. Upíry mohla jen oslabit, i kdyby je trefila do srdce, žily by, ale někdo by ji musel vytáhnout. Takhle to ale nefungovalo u poloupírů. Mohlo by mě to klidně zabít. "Tak mě  zabíj!" Zakřičela jsem vztekle. "Co to děláš?! Sama si říkala, že je to záchranná akce a ty se s ním pustíš do konfliktu?! Jsi fakt až tak blbá?" Ozvala za mnou Alexa. To se mi hodilo. Holka, která se ozve v tu nejméně vhodnou chvíli. "Rose, nesmíš se nechat zabít." Zkusila to jinak Kira. "Ne děvenko, ona dnes neumře. Ještě nepřišel její čas. Ale co ti tvý kamarádíčci? Stačí, abych dal povel svým mužům a budou do minuty mrtvý." Vysmál se mi do obličeje a zmáčkl tlačítko na vysílačce. Kolem nás se objevilo pět vlkodlaků. "Tak jak si poradíš teď, Rudá růže?" Rozesmál se a vkročil zpátky do lesa. "Stilesi, jsme napadeni. Je tu pět nepřátelských vlkodlaků. Řekni to Mccallovi než nás-" Nestihla jsem doříct poslední slovo a letěla jsem přímo do stromu. Vrhli se na nás zhurta. Kira kolem sebe máchala katanou a kolem ní se vytvořila liščí aura a Alexa se snažila sekat nepřátelé ocasem a drápy, aby je ochromila. Nesouhlasně jsem zavrčela a mého  nepřítele chytla za hlavu. Odhodila jsem ho do zdi kamenné budovy a přiběhla k němu. Sice jsem složila přísahu, že se nikdy nezakousnu do člověka, ale tohle není člověk. Je to akorát bestie, která se přidala na špatnou stranu a navíc, kdo říkal, že budu pít jeho krev? Rozkousla jsem mu hrdlo a s hlavou trhla. Ozvalo se lámání kostí a vlkodlak padl na zem mrtvý. Vyplivla jsem zbytek krve a rozběhla se na pomoc Kiře, která dva vlkodlaky nezvládala. Děkovně se na mě ohlédla a dál se pokoušela zabít svého nepřítele. Kopla jsem ho do břicha, ale s ním to nic neudělalo. Přirazil mě ke stěně a pokoušel se mě kousnout. Mezitím mě stihl škrábnout do břicha. Když nedával pozor, zlomila jsem mu vaz a taktéž prokousla hrdlo. Chytla jsem ho za loket a odhodila do lesa. Najednou mě něco srazilo k zemi. V břiše mi dřímala kulka potřená železníkem. Někdo mě chytil pod krkem a přirazil mě ke stromu. Koutkem oka jsem se podívala na holky. Alexa byla přikována k zemi a Kiru také držel pod krkem její nepřítel. "Podívej, co si způsobila." Zašeptal mi kousek od ucha známý hlas. "Kterou z nich mám zabít, hmm? Kanimu bez pána nebo hromovou kitsune?" Odmítala jsem se mu podívat do očí. Tvrdě mě chytil za čelist a donutil mě podívat se do toho odporného obličeje. "Než ale jedna z nich zemře, pojďme jim něco říct. Tvá předkyně měla také rudé vlasy od narození a víš proč? Odpověz!" Zařval  zuřivě. "Byla prokletá." Zašeptala jsem z posledních sil. "Přesně tak. Chovala se jako normální upír vegan a živila se krví zvířat. Ale od jejích sedmnáctých narozenin se změnila. Začala pociťovat chuť na krev, na lidskou krev!" Zaječel a až teď jsem si všimla, že v druhé ruce drží mojí vysílačku a teď to slyší jak Mccalova skupina, tak i Stilinskiho. "V ten den se poprvé napila lidské krve a toho člověka zabila! A víš, kdo to byl? Můj prastrýc, který ji miloval a ona ho zabila. V tu chvíli se její zlaté oči změnily na krvavě rudé. Vraždila každého člověka, který ji přišel pod ruku, jen aby se pobavila. A pak ji můj pradědeček zabil! A ty?! Jsi stejná jako ona. Jen příjde čas až ty zabiješ a ten právě nastal!" Z lesa vyšly dvě postavy a s sebou táhly ženské tělo. Vypadala mrtvě, ale žila a bála se o svůj život. Jeden chlap jí řízl do krku. Ke mě dolehla vůně lidské krve. "Ne prosím!" Křičela ta žena, ale já ji neposlouchala. Slízla jsem kapku krve a hned se zakousla. Nevnímala jsem křik a pláč, jen chuť té hořko-sladké tekutiny, která proudila do mých úst. Otupilo mi to smysly. Její křik postupně utichal až utichl úplně. Když v ní nezbyla žádná kapka krve, odhodila jsem ji a olízla si krví potřísněné rty. "Konečně vidím ty tvoje krvavé oči a plnohodnotnou upírku!" Odporně se zasmál. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zabila člověka a na svět se budu navždy dívat krvavýma očima upíra.