Taliyah

6-Zuby jako žralok

Tonyho auto zastavilo před starým sirotčincem a my vystoupili. Podívala jsem se na starou budovu, ze které držely snad už jen základy. Okna byla již dávno vysklená a nahrazena dřevěnými prkny, fasáda byla již v rozpadu, takže přiblížení se k budově bylo životu nebezpečné a dveře od budovy držely pouze na jednom jediném pantu. K dírám ve střeše se raději ani vyjadřovat nebudu.

„Je to tu opuštěné už přes dvacet let, proč by se tu mělo něco dít?" podíval se na mě s nechápavým výrazem Tony a opřel si ruce o střechu auta. S protočením očí nad Tonyho otázkou jsem vytáhla mobil, zapnula svítilnu a rozešla se směrem k budově. Neočekávala jsem, že by v té budově mohli mít funkční světla. Těsně před vchodem jsem se otočila na ty dva šašky a zvedla obočí. Oba si vyměnili pohledy a poté se vydali za mnou.

„Hele, moje schopnosti mě ještě nikdy nezradily, tak buď laskavě zticha" varovně jsem na něj ukázala prstem a vstoupila do budovy. Rozhlédla jsem se všude kolem a už teď jsem litovala, že jsem sem vstoupila. Vše tu bylo rozpadlé, závěsy byly ohořelé, podlaha neměla daleko k tomu, aby se pod námi propadla a omítka ze zdí odpadla při každém závanu větru. Vešla jsem do místnosti, která dříve sloužila jako herna, nebo dětský koutek, momentálně z toho bylo skladiště mrtvol. Zakryla jsem si pusu, abych nezačala křičet a posvítila si všude kolem sebe, ale nikde jsem nic neviděla, místo toho jsem po celém těle ucítila nepříjemný chlad. Znovu jsem se rozhlédla a ve vedlejší místnosti viděla něco se mihnout. Chvíli jsem váhala, zda tam mám jít, ale Tonyho ani Clinta jsem nikde neviděla, tak jsem tam šla sama.

„Je tam někdo?" křikla jsem do prázdna a posvítila si kolem sebe. Tep se mi zrychlil na maximum při vstupu do místnosti. Ucítila jsem za sebou prudký pohyb a než jsem se nadála, ležela jsem na zemi. Cítila jsem, že se to sklání nade mnou. Rychle jsem se otočila, dala ruce před sebe a zakřičela. Osoba, která se skláněla nade mnou následkem zvukové vlny odletěla na zeď, ale hned se z nárazu vzpamatovala a zmizela.

„Taliyah!" slyšela jsem Clintův hlas volajíc mé jméno. Oba přiběhli do místnosti, kde jsem ležela na podlaze a koukala do zdi, o kterou byl ještě před pár vteřinami rozplácnutý člověk. Clint přišel ke mně a pomohl mi stoupnout. Rozhlédla jsem se po místnosti, abych zjistila, zda tu ta osoba stále je.

„Co se stalo?" podíval se na mě překvapeně Tony. Sehnula jsem se k podlaze pro telefon, který mi vypadl, když mě osoba srazila na zem. Podívala jsem se na telefon, který to kupodivu přežil.

„Někdo tu je, zabil ty děti" vyhrkla jsem ze sebe a dívala se do všech koutů v místnosti. Více nervózní jsem byla z toho, že dotyčná osoba zmizela než z toho, že byla zde.

„Měli bychom vypadnout, očividně to není jen tak něco" podíval se na mě Clint ve snaze zjistit, zda jsem v pořádku.

„Ty nikam nepůjdeš, co?" zeptal se mě Clint se zvednutým obočím, načež jsem pouze zakroutila hlavou a dále se nijak nevyjadřovala, když jsem si všimla, že ti dva koukají za mě.

„Ono to stojí přímo za mnou, že ano?" zeptala jsem se tiše a přivřenýma očima. Oba pouze přikývli a dále překvapeně koukali za mě. Dle jejich výrazů usuzuji, že ani nechci vědět, co za mnou stojí.

„Ani se nehni" šeptnul Clint tiše směrem ke mně a pozoroval postavu za mnou. Pomaloučku šel ke mně, aniž by odtrhnul zrak od postavy za mnou. Ve chvíli, kdy byl pouhých pár centimetrů ode mě, chytil mě za ruku a stáhl mě za nimi, což se té věci moc nelíbilo.

„Co to k sakru je?" podíval se na to vytřeštěně Clint. Chvíli jsem na to pouze koukala, ale nedokázala jsem určit, co by to mohlo být. Nebyla jsem si jistá, zda jsem se s něčím takovým vůbec setkala.

„Nevím, ale má to zuby jako žralok" zamrkal párkrát očima Tony a prohlédl si celé stvoření.

„Je to wendigo, běžte!" zakřičela jsem na ty dva a rozběhla se pryč z místnosti s Tonym a Clintem v patách. Ohlédla jsem se za sebe, abych zjistila, zda je nám zubáč v patách, byl.

„Co je k sakru wendigo?" zeptal se mě nechápavě Clint, ale nezpomaloval. O mně se to říct nedalo, běh v těchto botách byl poněkud náročnější, než se zdá.

„Wendiga jí lidi, takže kanibalové" odpověděla jsem mu s pokrčením ramen. Byli jsme už téměř u východu z budovy, když mě něco srazilo na zem a já začínala ztrácet vědomí.