City nás dvou

Stará známá

*Adrien*

Večer jsem šel spát docela pozdě, protože jsem ještě dělal pár úkolů a ty byly těžké víc, než jsem předpokládal. Každopádně jsem to všechno stihl a dokonce mi Plagg i trochu pomohl, což jsem vůbec nečekal. Myslel jsem si o něm totiž, že má v hlavě jen ten svůj camebert a ne matiku.

Byl jsem ale rád, že mám aspoň něco. Ráno jsem se kupodivu probudil déle, než bylo v plánu. Naštěstí to dopadlo dobře a Nathalie mě jen napomenula, že mám večer chodit dřív spát. To jsem jí slíbil, ať je v klidu.

Když mě limuzínou dovezli ke škole a já z ní vystoupil, uviděl jsem něco, co mě překvapilo. Před schody stála Lila. Ano, ta Lila, která se kdysi vydávala za superhrdinku a myslela si, že jí to s Beruškou uvěříme. Já jsem jí to teda chvíli věřil, to sice jo, ale Beruška pak odhalila, že je to holka posedlá Lišajovým akumou.

Vystoupil jsem z auta a naštěstí uviděl i Nina, který na mě čekal kousek od Lily i s Alyou a Marinette. Upřímně, překvapilo mě, že tam Marinette byla včas, ale jakmile se na mě podívala, začal se usmívat a trochu zčervenala. No... Možná víc než trochu.

Nikdy jsem tomu jejímu chování nerozuměl, ale po tom včerejšku, kdy mi jako Kocourovi, řekla, že je zamilovaná do Adriena, jsem to pochopil. Ale horší bylo, že mě milovala jak Marinette, tak i Beruška. Já miloval Berušku, ale Marinette jsem nechtěl ubližovat. Byla to chytrá a milá holka, takže si tohle nezasloužila.

Díky myšlenkám na Marinette a Berušku jsem zapomněl na Lilu, která se ke mně hned přihnala, jako kdybychom byli velcí přátelé. Hned mi připomněla Chloé.

„Adriene, dlouho jsme se neviděli," objala mě a já jí objetí oplatil.

„To teda jo. Překvapilo mě, že ses vrátila, Lilo," usmál jsem se.

„Jo, už se mi tady po tom stýskalo," řekla Lila a upřímně... Přišlo mi, že se trochu změnila.

„Čau brácho," uslyšel jsem najednou hlas Nina a byl rád, že mě osvobodil.

„Ahoj," usmál jsem se na všechny a i Alya mě pozdravila.

„Zdar," zamávala mi.

„A-ahoh, totiž ajoj, ne, myslím ahoj!" povzdechla si Marinette.

Sice jsem už chápal, proč přede mnou koktala, ale Lila ne, a tak toho využila.

„Pořád neumíš s Adrienem mluvit, Marinette?" uchechtla se a já měl chuť jí něco udělat.

„Ona se mnou umí mluvit," zastal jsem se Marinette a tím si vysloužil její úsměv. Zdál se mi nabitý sebevědomím, což bylo jedině dobře.

„To je pravda," řekla Marinette a já se usmál, „neznamená, že když jsem se jednou zakoktala, že takhle mluvím pořád."

„Jo, no. Neměla bys hned dělat ukvapené závěry, když jsi tady dlouho nebyla, Lilo," ozvala se zase Alya.

„No a co," pokrčila rameny Lila a moje domněnka, že se změnila, byla okamžitě vyvrácena. Byla pořád stejná. „Chodím na jinou školu a chtěla jsem se sem jenom podívat, ale když mě tady nechcete, tak fajn," řekla Lila. Pak se otočila na podpatku a odešla.

„Lilo, počkej!" snažil jsem se ji zastavit, ale už byla moc daleko a navíc zazvonilo.

„Musíme jít, Adriene," slyšel jsem Nina.

„Co to mělo znamenat?" zeptal jsem se, protože jsem to nechápal.

Jenže Nino a ostatní měli pravdu. Zvonilo a my museli dovnitř.
Už takhle jsem měl docela dost zameškaných hodin, takže jsem tam jít prostě musel.

*****
Ahoj, tak co říkáte na tuhle kapitolu? Budu ráda za každý hlas nebo komentář. 🐞🐞