City nás dvou

Problém

*Marinette / Kouzelná Beruška*

Už uběhlo půl roku od toho dne, kdy jsme bojovali s Volpinou. Během těch několika měsíců jsme si žili šťastně, a i když Lišajovy útoky na Paříž byly častější, nevzdávali jsme se. Věřili jsme, že jednou ho musíme porazit, protože v pohádkách dobro vždy vítězí. Sice nás život nebyl pohádka, ale díky našim schopnostem mi to tak připadalo.

Právě jsem se chystala na schůzku s Černým Kocourem, který navrhl, že se sejdeme v půl jedenácté večer na Eiffelovce. Měla jsem přesně pět minut, a tak jsem se přeměnila.

„Tikki, tečky!" zvolala jsem a když se na mé tváři objevila maska, tělo pokryl tečkovaný kostým s jojem, byla jsem připravená vyrazit.

Skákala jsem po střechách pařížských domů a snažila se co nejrychleji dostat na naše místo. Na místo, kde mě Kocour poprvé sám od sebe políbil. Jakmile jsem si na tenhle moment vzpomněla, na tváři mi vykouzlil úsměv. Nikdy by mě nenapadlo, že pod maskou Kocoura se skrývá ten, koho jsem tolik vždycky milovala.

Když jsem však dorazila na Eifellovu věž, nikdo tam nebyl. Rozhodla jsem se, že chvíli počkám, a tak jsem se opřela o zábradlí. Noční Paříž byla ve tmě dokonalá a já tenhle výhled měla strašně ráda, stejně jako z mého balkónu.

Najednou mi něčí černé ruce zakryly oči a já se usmála. Okamžitě jsem poznala, o koho jde a rychle se otočila. „Kocoure," svýma rukama jsem jeho tvář přitáhla k sobě. Dala jsem mu polibek na rty a on mi ho bez váhání oplatil.

Takhle jsme se líbali hodně dlouho, dokud jsme nemohli popadnout dech. Pak jsme se od sebe odtáhli a stáli v pevném objetí.

„Chyběl jsem ti, Broučínko?" zeptal se mě a já zakoulela očima.

„Nech si tyhle tvoje hloupý otázky, jasně že jo," usmála jsem se a znovu ho políbila.

„Málem jsem sem dneska nedorazil," vypadlo z něj po chvíli, když jsme se přestali líbat.

„Jak to?"

„Nathalie mě pořád chodila kontrolovat a kdybych neřekl, že se chci v klidu vyspat, ještě teď by u mě byla," řekl smutně a já ho pohladila po tváři. On chytil moji ruku a pevně ji stiskl.

„Aha a co tak najednou?" podivila jsem se, protože to bylo zvláštní.

„To netuším, ale mám pocit, že něco ví, nebo nebo má podezření," povzdechl si.

„Myslíš jako, že ví, že ty jsi Kocour a že chodíš za mnou?"

„To s tím Kocourem by smysl dávalo, ale stejně nechápu, jak by to mohla zjistit," řekl a pak přešel k zábradlí. Já si stoupla vedle něj a znovu se opřela, protože bez Kocourova objetí mi byla najednou zima.

„A když má podezření Nathalie, myslíš, že něco ví i tvůj otec?" zeptala jsem se, protože tohle byla otázka, která mi dlouho vrtala hlavou. Jenže jsem ji asi neměla vyslovovat, protože se Kocour úplně zděsil.

„Ale ne, to mi vůbec nedošlo! Já jsem blbec!" začal panikařit a já mu položila ruku na rameno.

„Klídek, číčo. Jenom jsem se zeptala a navíc to není jistý," snažila jsem se ho uklidnit.

„To sice ne, ale co když mu to řekne? Pak mi dá domácí vězení nadobro, nebude se mnou mluvit a já budu po zbytek svého života pod zámkem jako nějaká neposlušná pouliční kočka!"

Koukala jsem, že můj dotek vůbec nezabral a taky, že my dva jsme v tomhle vážně úplně stejní. Dřív jsem si to odmítala připustit, ale když jsme spolu byli čím dál tím víc, pochopila jsem, že je to pravda.

„Tak zlé to zas nebude. Jenom prostě budeme muset být víc opatrnější a ty nebudeš moct tak často chodit za mnou," doufala jsem že tentokrát to pomůže. „Ještě musíš zjistit, jestli to je fakt pravda, že něco vědí."

„Já vím, ale já chci být s tebou co nejvíce to půjde, má dámo. Nechci si dávat pozor, ani nic podobného. Nesnáším omezování," povzdechl si a já ho chápala. Taky bych s ním nejradši byla skoro pořád a věděla jsem, že jako Adrien to měl těžké, ale tohle bylo důležité.

„To já taky nechci, jenže když to být musí, tak s tím nic nenaděláme. To zvládneme, Adriene," usmála jsem se a až pak jsem si uvědomila, že jsem ho oslovila pravým jménem. Podíval se na mě a taky mi věnoval jeden ze svých krásných úsměvů.

„Tak jo, budu si dávat větší pozor a zkusím zjistit, jestli máme malér nebo ne," přikývl nakonec.

Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a užívali si přítomnost toho druhého. Pak si mě Kocour přitáhl k sobě a konečně zase políbil. Jako vždy, když to udělal, mi připadalo, že jsem v sedmém nebi. V tuhle chvíli pro mě neexistovalo nic jiného, než my dva.