City nás dvou

Odhalení - 1. část

*Kouzelná Beruška *

Doufala jsem, že toto odpoledne bude klidné stejně, jako ta předchozí, ale samozřejmě nebylo. Lišaj zase vytvořil nového padoucha a tentokrát to byla opravdu osoba, kterou jsem neznala.

Vypadala opravdu zvláštně. Na sobě měla nějakou korunu a celkově vypadala jako královna. Taky se tak jmenovala. Pomocí své hůlky napadala lidi a chtěla, aby jí sloužili, jinak je mohla proměňit v kamennou sochu. Byla docela krásná, ale my s ní museli zase bojovat.

Nejdříve jsem ji nalezla u pyramidy v  Louvru, kde změnila pár lidí ve své sluhy. Chtěla jsem, aby se dobrovolně vzdala akumy, ale samozřejmě zase nic.

„Tohle nemá konce!" povzdechl si Černý Kocour, který se právě vyhnul paprsku, co z něj měl udělat sluhu. Měl pravdu. I já jsem byla trochu v koncích se svou silou, a tak zbývalo jediné.

„Kocoure, zabav ji prosím trochu," podívala jsem se na parťáka a ten s úsměvem přikývl.

„Bude mi ctí, má dámo. Miluju kočkování," řekl a zamňoukal jako pravá kočka. Musela jsem se zasmát a on pak vyběhl ke Královně, se kterou bojoval pomocí své tyče. Chvíli jsem s obdivem pozorovala, jak mu to jde, ale když ho Královna odstrčila, nemohla jsem to už dal odkládat.

„Štěstíčko!" vykřikla jsem a téměř hned mi do ruky spadla izolepa.

„Izolepa? A co s ní mám asi tak dělat?" zeptala jsem se sama sebe, protože už jsem toho měla dost.

„Chceš jí tím zalepit pusu? Protože jestli jo, tak si pospěš. Už mě nebaví poslouchat ty její kecy o tom, jak bude vládnout světu," ozval se Kocour a já se rozhlédla kolem sebe, abych zjistila, co mám dělat.

Přišla jsem na to celkem rychle a za chvíli jsme Královnu porazili. Šlo to bez větších problémů, takže se nic vážného nestalo.

„Pecka!" ťukli jsme si s Kocourem zase pěstí, když jsem všechno pomocí štěstíčka vrátila do normálního stavu.

„Tak zatím, má dámo," zamával mi Kocour na rozloučenou a potom pomocí své tyče vyskočil na protější střechu. Já už musela taky jít, protože mi pípalo mirákulum. Měla jsem necelé dvě minuty a možná ani to ne.

*

*Černý Kocour*

Když jsem se od Berušky vzdálil tak, aby mě neviděla, ujistil jsem se, jestli mě nesleduje ona a ani nikdo jiný. Potom jsem se vrátil na místo, kde jsme se rozloučili a rychle se vydal směrem, kterým před pár vteřinami Beruška. 

Našel jsem ji celkem rychle, a tak jsem se snažil chovat nenápadně, aby mě neviděla nebo neslyšela. Kupodivu se mi to dařilo, i když jsem byl strašně nervózní. Kdo by taky nebyl, kdyby se měl za pár minut dozvědět pravou identitu dívky, která je jeho životní láskou. 

Když Beruška skočila za velký sloup, kde visela moje fotka jako Adriena, schoval jsem se za jeden z mnoha komínů na střeše. Opatrně jsem se naklonil tak, abych dobře viděl já ji a tak, aby si ona nevšimla mě. Celou tu dobu jsem se jen dychtivě díval před sebe, nikam jinam. V tom se ozvala věta: 

„Teček dost!" potom se objevilo růžové světlo a na jeho místě stála Marinette se svou kwami, která poletovala vedle ní. 

Byl jsem tak nadšený, když jsem na místě uviděl dívku, ke které jsem často chodil a nezdálo se, že by jí to vadilo. Spíš naopak. Jenže, když jsem se podíval k tomu sloupu pozorněji, všiml jsem si, že mě pozorují dva páry modrých očí. Pochopil jsem, že mám pořádný průšvih.

*****

Tak a první část odhalení je za námi! Jak se vám líbila? Budu ráda za všechny hlasy, komentáře a přečtení. 🐞🐞🐱