City nás dvou

Díky, Kocoure

*Černý Kocour*

S Marinette byla hodně velká zábava. Nečekal jsem, že se budu takhle bavit s holkou, která před mým pravým já vždy koktala. Když jsem u ní ale byl jako Kocour, tak mluvila normálně. Možná to bylo tím, že nevěděla, kdo jsem pod maskou. 

Když jsem ji viděl, jak se dívala na tu reklamu, ve které jsem kdysi hrál, a byla úplně mimo, došlo mi, že ta holka je do mě blázen asi tak, jako já do Berušky. Možná ještě víc. Ale jestli mé podezření, že zrovna ona je Beruška, bylo pravdivé nebo ne, na to jsem ještě nepřišel. 

Každopádně jsem měl v plánu zjistit co nejdřív, koho vlastně miluju. Protože kdybych na to nikdy neměl přijít, asi bych se z toho zbláznil.

„Kocoure?" oslovila mě Marinette potom, co se přestala smát. Záchvaty smíchu jsme oba chytali ještě dlouho potom, co vyprávěla to s tím stolem a upřímně... Vůbec jsem nelitoval toho, že jsem si na něj sedl. 

„Jo?" usmál jsem se na ni. 

„Díky za rozveselení. Dneska jsem to opravdu hodně potřebovala," stejně jako já jí, tak mi i ona věnovala jeden ze svých úsměvů, které mi zase připomněly Berušku. 

„Není zač, princezno," mrkl jsem na ni. Byla sranda vymýšlet pro ni přezdívky. „A... Stalo se něco ve dne, jestli se můžu zeptat?"

Marinette chvíli váhala. Potom si povzdechla a obě nohy si přitáhla těsně k bradě a objala je. Seděla na své růžové židli a dívala se do země. Nějakou dobu to vypadalo, že o tom nechce mluvit, ale pak začala.
„No... Ráno jsem šla se svou kamarádkou Alyou do školy. To je taková ta holka, která o vás s Beruškou píše berublog," řekla na vysvětlení, jako kdybych vůbec nevěděl, o kom mluvila. „Všechno šlo hladce, ale pak se před školou objevila Lila. Ta Lila, která se vždycky hodně motala kolem Adriena a byla to strašná potvora. Možná horší než Chloé, nebo stejná," na chvíli se odmlčela. 

„Vzpomínám si na ni," přikývl jsem na souhlas, i když to Marinette asi neviděla, protože se pořád dívala někam do země, jako kdyby před sebou viděla ty scény, které mi vyprávěla. 

„Když přijel Adrien do školy, vrhla se na něj, jako kdyby spolu chodili nebo co," Marinette zakoulela očima, „no a potom jsme tam přišli my - já, Alya a její kluk Nino. Chtěli jsme se pozdravit s Adrienem, ale já se jako vždycky trochu zakoktala, protože jsem do něj tak zamilovaná, že s ním nedokážu v některých situacích normálně mluvit. Což je vlastně skoro vždycky a úspěch je, když dokážu vyslovit jednu větu bez zadrhávání," Marinette si znovu povzdechla a mně jo bylo v tu chvíli docela líto, když jsem si vzpomněl, co se dělo potom. Možná jsem se jí neměl ptát, co se stalo, když jsem to vlastně věděl, jenže ona zase nevěděla, že já jsem zrovna Adrien. 

„Lila toho hned samozřejmě využila, aby si ze mě udělala srandu, ale ostatní se za mě postavili. A Adrien taky... On je tak boží," vydechla a já se musel usmát. Kdyby věděla, komu to všechno vlastně říkala.

„A jak to dopadlo?" zeptal jsem se jakoby zvědavě, protože to vypadalo, že se Marinette zase zasní. Byla přesně jako já, když jsem mluvil o Berušce a jejích vlastnostech.

„Nakonec Lila odešla. Prý přestoupila na jinou školu, což je pro mě jedině dobře," usmála se a já spolu s ní. 

„Takže proto jsi měla špatný den..." zamyslel jsem se a ona přikývla. 

„Ale nikomu to neříkej, prosím. Nechci, aby to věděl někdo další," poprosila mě. To bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat, když jsem jí jako Adrien nemohl dát své srdce. Kdybych neměl Berušku, tak bych se po tomhle nejspíš snažil Marinette víc poznat, ale pro mě byla právě Beruška mou životní láskou. 

„Neboj, mlčím jako hrob," mrkl jsem na ni a ona se usmála. 

Po chvíli jsem se podíval na hodiny na monitoru jejího počítače, které ukazovaly přesně jedenáct hodin. Páni, byl jsem tu docela dlouho, došlo mi a pak jsem zívl. Byl jsem docela unavený, ale přišel jsem na to až teď... Asi bych měl jít domů. 

„Marinette, už bych měl jít, ať ti tady neusnu."

„Jasně, všimla jsem si, že ti něco je," uchechtla se a já jsem se usmál. Pak jsem se k ní naklonil a dal jí pusu do vlasů. Nevěděl jsem, co to do mě vjelo. Možná mi jí bylo pořád líto, jak mi vyprávěla to ráno. 

„Tak dobrou, princezno," řekl jsem a ona se na mě překvapeně podívala. Pak mi věnovala svůj úsměv, načež jsem vyskočil na její balkón a namířil si to k sobě domů.

*****

Ahoj, tak další kapitola je tu přesně ve středu, jak jsem minule slíbila. Co na ni říkáte? Budu ráda za jakýkoliv názor, hlas nebo přečtení. 🐱🐞^^