City nás dvou

Boj - 1. část

*Černý Kocour*

Když se Beruška objevila vedle mě, málem bych zapomněl, že je to vlastně Marinette. Vypadala trochu jinak.

„Vidíš něco?" zeptala se mě a já se usilovně rozhlížel kolem nebo natahoval své kočičí uši. Prostě dělal všechno možné, ale jako kdyby se po nějakém nebezpečí slehla zem.

„Nic. Vzduch je čistý, má dámo," řekl jsem a pak se na ni podíval.

„Ale co ta rána? Přece jsme ji oba slyšeli."

Snažili jsme se na něco přijít, ale lepší bylo jít prozkoumat terén, než jenom stát tady na střeše školy a čekat, než si nás to něco najde. Skákali jsme tedy po různých střechách a snažili se zachytit něco zvláštního.

„Ale no tak, ať je to aspoň něco pořádného, když už kvůli tomu zase propásneme školu," zavrčel jsem a Beruška se začala smát. Já nasadil spokojený úsměv, protože přesně toho jsem chtěl docílit. Miloval jsem její smích a bylo bezva ho zase slyšet.

„Neříkej, že se bys byl radši v tom blázinci se všemi ostatními a ne jenom se mnou," zatvářila se jakoby uraženě.

„S tebou jsem samozřejmě mnohem radši, Breberko, ale nemůžeme pořád zameškávat školu," podíval jsem se na ni vážně a ona si povzdechla. Potom jsme museli přeskočit jeden komín a dostat se dalším velkým skokem na protější střechu.

„Já vím a ty máš pravdu, jenže tohle je naše práce. Musíme to vyřešit. Až pak se můžeme vrátit do školy."

„Bezva," povzdechl jsem si. S tím zameškáváním to bylo pěkně na houby, ale nedalo se nic dělat.

„No tak, trochu života do toho umírání, číčo. Dáme si závody a přitom hledej něco podezřelého, ano?" usmála se na mě Beruška a já se divil, že to napadlo zrovna ji. Pak jsem jí úsměv vrátil.

„Tak fajn, máš babu a když mě nechytíš, připrav se, že ti budu říkat předívkama za každou větou, má dámo," mrkl jsem na ni a pak vyběhl.

„Nic horšího tě snad ani napadnout nemohlo..." povzdechla si Beruška a pak se rozeběhla za mnou. „Ale nezapomeň se přitom rozhlížet po okolí."

„Žádný strach, Broučku," řekl jsem, ale asi jsem neměl. Kdyby mě Beruška neodtáhla, málem bych narazil do zdi.

„Máš ji!" začala se smát a já ji chtěl dohonit, protože se zase rozeběhla, ale pak jsem si všiml, jak se na ní někdo vrhá zezadu. Ona o tom nemohla vědět, a tak jsem se tyčí odrazil k ní. Dělal jsem vše proto, abych tam byl včas.

„Beruško, pozor!" vykřikl jsem a pak ji odstrčil. Zamotali jsme se do sebe a spadli na střechu.

„Au," vydechla a chytila se za kotník u pravé nohy.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě.

„Asi jsem si vyvrtkla kotník," řekla se zatnutými zuby a já se podíval na osobu, která stála opodál. Smála se, jako kdyby provedla největší lumpárnu světa. Pak jsem si ale uvědomil, kdo to je.

„Volpino?" jakmile jsem vyslovil její jméno, Beruška zpozorněla. Přestala vnímat svůj kotník, který ji asi docela dost bolel, a podívala se na Volpinu.

„Lilo," vydechla a Volpina se přestala smát.

„Já nejsem Lila, ale Volpina, Beruško. Myslím, že bys to už jako měla vědět, ale já vím, že tě nezajímám o nic víc než ten tvůj Adrien, vedle kterýho teď jsi!" vykřikla Volpina a já se překvapeně podíval na Berušku, která se vyděsila.

„O čem to mluvíš?" zeptal jsem se a zbytek její poznámky ignoroval.

„Ale no tak, čičino. Nedělej, že o ničem nevíš," ironicky se zasmála. „Viděla jsem vás, když jsem šla domů. Stáli jste za sloupem a ty ses proměnil z Kocoura na Adriena! A Beruška není nikdo jiný než ta namyšlená holka z pekárny."

„Namyšlená? Skvěle ses popsala, gratuluju, Lilo," usmála se Beruška a já jen nechápavě zíral před sebe na Volpinu.

„Jsi nějaká drzá, nemyslíš?" Volpina byla opravdu naštvaná. Zahrála na flétnu, ze které na nás pak vyletěl nějaký zvláštní druh velké světelné koule.

Rychle jsem vstal a stoupl si před Berušku. Roztočil jsem svou tyč do tvaru štítu a kouzlo se rozptýlilo. Na chvíli jsem situaci zachránil a já i Beruška jsme si mohli oddechnout. Najednou se nad námi objevila helikoptéra, kde byli lidi z televize a všechno natáčeli. Samozřejmě živě a nic jim nemohlo uniknout.

„Černý Kocour a Beruška, neboli Adrien Agreste a Marinette Dupain - Chengová, jak jsme před chvílí mohli slyšet, bojují proti Volpině. Ale zdá se, že-"

„Sklapni!" vykřikla Volpina a pak další světelnou kouli vyslala na helikoptéru, která se začala hrozně rychle řítit dolů.

„Nééé!" já a Beruška jsme se na sebe podívali.

Beruška i přes bolest v kotníku vstala a natáhla ruku s jojem, které na poslední chvíli chytilo helikoptéru. Jenže ta zničehonic zmizela. Přesně, jako mávnutím kouzelné hůlky. Překvapeně jsem zůstal stát na místě, ale pak mi to došlo.

„Byla to jen iluze!" řekli jsme s Beruškou nastejno a já cítil, jak se ve mně pomalu hromadí všechen vztek.