City nás dvou

Schůzka

*Černý kocour / Adrien *

Když jsme si s Beruškou zase ťukli pěstmi a Sabrina odešla domů, zapípalo jí mirákulum. To byl náznak toho, že se za chvíli vypaří, jenže já ji nehodlal nechat jen tak jít. Musel jsem jí to říct a měl jsem pocit, že tentokrát to vyjde.

„Beruško, počkej ještě," poprosil jsem ji, než se otočila. 

„Kocoure, není čas, budu se transformovat," upozornila mě, jako kdybych to snad nevěděl. Podívala se na mě a já se na moment ponořil do jejích krásných modrých očí, které mě vždycky přitahovaly. Ona byla prostě jedinečná a kouzelná.

„Já vím, a proto ti to neřeknu teď, ale chci tě o něco poprosit," začal jsem.

„Tak jo, co se děje?" zeptala se a já poznal, že čekala nějaký průšvih.

„Mohla bys přijít dneska kolem jedenácté na Eifellovku? Nebo spíš kolem desáté, tak dlouho to nevydržím... Nemusíš se ničeho bát, budu tam na tebe čekat," uklidnil jsem ji předem. „Chci si s tebou jen o něčem promluvit."

„Tak dobře, když to nebude na dlouho," souhlasila nakonec a nasadila křivý úsměv. Trochu mi někoho připomněla, ale bohužel jsem si v tu chvíli nemohl dotyčnou vybavit.

„Děkuji, má dámo, už se nemůžu dočkat a neboj se, nezabere to celou noc," mrkl jsem na ni celý šťastný a ona s úsměvem zavrtěla hlavou. Pak mi zmizela z očí a já se taky vrátil domů.

*

„Plaggu, ona řekla, že přijde," byl jsem z toho tak nadšený, že jsem nic nevnímal. Vůbec nic.

„Tak z toho nemusíš hned bláznit. Co kdybys mi radši dal camebert?" zeptal se a udělal na mě psí oči. Jako kdyby to na mě snad někdy fungovalo, ale jídlo jsem mu zakazovat nemohl. Vlastně jsem ho nikdy v ničem neomezoval, protože jsem to sám neměl rád. Místo dalších povídek jsem mu hodil kolečko smradlavého camebertu. Bez většího rozmýšlení ho chytil.

Zbývala asi hodina do večeře, kterou jsem si tentokrát vzal k sobě. Nechtěl jsem sedět v jídelně, když tam otec stejně nikdy nepřišel. Většinu svého času trávil v kanceláři, kde navrhoval oblečení a podobně.

Po jídle jsem odnesl talíř, aby ke mně do pokoje pak nikdo nepřišel. Nechtěl jsem, aby mě zase hledali jako tehdy o Vánocích. To po mně pátrala celá moje třída, přitom jsem se šel jenom projít, nic víc.

Po večeři jsem se podíval na hodiny. Bylo tři čtvrtě na osm,  takže mi zbývalo hodně času do schůzky s Beruškou, ale já jsem chtěl na Eifellovku přijít o dost dřív.

„Je čas na procházku," podíval jsem se na Plagga, který dojedl poslední kousek svého sýru.

„Spěcháš, protože chceš vidět, jak tě odmítne?" zeptal se mě a já se usmál.

„Nevíš, co se stane," řekl jsem sebevědomě a dál přitom sledoval Plaggův pobavený úsměv. „Plaggu, drápky!" zvolal jsem a natáhl ruku s prstenem, který do sebe mého kwamiho okamžitě vtáhl svou silou.

*

Venku moc lidí nebylo. Vlastně jsem za celou dobu skoro nikoho nepotkal. Možná proto, že byla už tma a lidé trávili čas v teple svých domovů, zatímco já se procházel po ulicích Paříže. Abych řekl pravdu, tak mi to vůbec  nevadilo a připravoval jsem se na to, co chci Berušce říct.

Po chvíli procházení jsem se rozhodl, že už půjdu na prakticky nejznámější památku v hlavním městě Paříže a možná Francie celkově.

Cestou jsem zakoupil pár svíček, které jsem rozestavěl po zábradlí, aby tady byla taková příjemná atmosféra. Chtěl jsem, abychom se tady cítili hezky. Totiž... Tady se snad ani nejde necítit hezky, jenom mi to takhle přišlo víc romantické.

Právě ve chvíli, kdy jsem zapálil poslední svíčku, se ozval zvuk a já poznal, že je to ona.

„Páni," vydechla a já se na ni otočil. Vypadala kouzelně jako vždy. „To je krása, Kocoure.... Jako v nějakém romantickém filmu," na tváři měla úsměv a dívala se na to, co jsem připravil.

„Jsem rád, že se ti to líbí. Tak nějak jsem tušil, že ti to udělá radost..." usmál jsem se.

„Ty se nějak vyznáš," řekla mile a stále si to tu prohlížela.

„Tak vím, co se holkám, jako jsi ty, líbí... Nebo si to aspoň myslím," opravil jsem se a ona se začala smát. Miloval jsem její smích.

„Takže, co jsi to se mnou chtěl probrat?" zeptala se a já se nadechl.

„No, je to taková důležitá věc a upřímně... Bojím se ti to říct, protože mám strach, že mě odmítneš," zkusil jsem začít.

„Povídej," pobídla mě a já se jí podíval do očí. Potřeboval jsem, aby věděla, že to říkám upřímně. Proto jsem se ji rozhodl hypnotizovat pohledem jako několikrát předtím.

*****

Ahoj, vítejte u další kapitoly! Tahle knížka se mi zatím píše hodně dobře a několik kapitol už mám předepsaných, takže budou vycházet často, ale ne každý den.
A jak se vám tahle kapitola líbila? Budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů a radost mi udělají i hlasy a přečtení. 🐞