City nás dvou

Zvířata

*Marinette / Kouzelná Beruška*

Ta Lila mě zaskočila. Ráno začalo tak hezky, ale ona si musela přijít a všechno zničit. Naštěstí rychle zmizela. Byla jsem ráda, že chodila na jinou školu, protože bych vážně nevydržela být ve stejné třídě spolu s ní potom, co mi řekla.

„Jsi v pohodě, kočko?" zeptala se starostlivě Alya a já přikývla.

„Jo, jenom mě naštvala ta Lila. Co si o sobě vlastně myslela?" ptala jsem se Alyi, jako kdyby to snad měla vědět, jenže ona na tom byla podobně jako já.

„To netuším, ale neměla by ses tím zabývat. Už je pryč, tak to neřeš," řekla Alya a já přikývla.  Měla pravdu, tak mi nezbývalo nic jiného než ji poslechnout, ale stejně jsem měla zlý pocit.

Trvalo to pár minut, než přišla učitelka. Udělali jsme docházku a pak začala vykládat něco o buňkách. Moc jsem ji neposlouchala, protože jsem pozorovala ten blonďatý zázrak v lavici přede mnou. Jako vždy. Na moment jsem přestala vnímat, co se vlastně děje a zasnila jsem se.  Představovala jsem si, jak se s Adrienem vezmeme, budeme mít velký dům, tři děti a křečka...

„Křečka," vydechla jsem a aniž bych si to uvědomila, tak jsem to řekla nahlas. Naneštěstí to slyšela jenom Alya.

„Vážně ti nic není, Marinette?" zeptala se s obavou v očích. Bylo hezké, jakou o mě měla starost, ale mohla si už pomalu zvykat, že tyhle chvilky u mě byly normální.

„Jo... Totiž, ne, jsem v pořádku," usmála jsem se na ni a chtěla jsem si otevřít učebnici stejně, jako ona, ale v tom se ozvala hlasitá rána.

Všichni ostatní si toho všimli taky a vyděsilo je to. V nastalém zmatku jsem co nejrychleji vyběhla ze třídy směrem na záchodky. Ověřila jsem si, zda jsem tam byla sama. Naštěstí kromě mě na záchodcích nebyl nikdo, tak jsem vypustila Tikki z kabelky.

„Paříž potřebuje Berušku," podívala jsem se na ni a ona se usmála.

„Tak vysvlov ta slova," pobídla mě a já přikývla.

„Tikki, tečky!" po těchto slovech síla mých náušnic do sebe vtáhla Tikki. Mně se postupně objevila na obličeji maska, pak kostým a nakonec jojo, pomocí kterého jsem se z okna, co bylo na záchodcích, přitáhla na protější střechu nějaké budovy. Rozhlížela jsem se, jestli něco neuvidím. Po pár vteřinách jsem si všimla, jak se část zdi jednoho domu řítí k zemi.

Rychle jsem se vydala k tomu místu, abych pomohla lidem, kteří byli poblíž. Na místě už byli policisté, hasiči a záchranka, včetně Černého Kocoura, který pomáhal jedné paní vstát. Zasáhl ji totiž jeden spadlý kus zdi domu a ona měla něco s nohou.

„Kocoure, co se tady stalo?" zeptala jsem se svého parťáka s obavou v očích, když pomohl té paní a pak přišel ke mně. Dům, který tu ještě před několika minutami stál, teď byl napůl rozpadlý. Kocour se na mě podíval.

„To netuším, má dámo. Přišel jsem sem chvíli před tebou akorát včas, abych pomohl pár lidem. Nic víc nevím," řekl upřímně a já mu to věřila.

„Tak musíme najít toho, kdo to způsobil," rozhodla jsem a chtěla se otočit, když v tom Kocour ukázal za mě.

„To nebude tak těžký," pozvedla jsem obočí, i když to pod mou maskou nemohlo být moc vidět.

Když jsem svůj pohled zaměřila na místo, kam Kocour ukazoval, uviděla jsem to, o čem mluvil. Kousek od nás stála gorila, která musela utéct ze zoo. Spolu s ní tu byla další zvířata jako třeba žirafa nebo pár panterů. Naše práce byla jasná - museli jsme je dostat odsud zpátky do zoo, kam patřila. Jenže já nechápala to, jak jsem si jich mohla nevšimnout, když jsem stála na té střeše.

*****

Další kapitola je hotová! Přiznám se, že jsem měla trochu problém vymyslet pro ni název, ale ať už mě napadlo cokoliv, přijde mi, že se k ní nejvíc hodí tento. Snad se vám dnešní kapitolka líbila a další bude zase v neděli. Pokud to teda do té doby vydržím (knížku mám totiž skoro dopsanou). Zatím se mějte a užijte si víkend. 🐱🐞