City nás dvou

Boj - 2. část

*Kouzelná Beruška*

Když jsem chtěla zachránit tu helikoptéru, vůbec by mě nenapadlo, že to může být iluze a nejspíš o tom neměl tušení ani Kocour. Ten tady taky překvapeně stál a zíral na místo, kde ještě před chvílí byla helikoptéra.

„To by už stačilo. Mám toho dost," vydechla jsem a podívala se na Kocoura. Na moment jsem přitom zapomněla, kdo se skrývá pod jeho maskou. Tahle holka mě dokázala naštvat víc, než by se mohlo na první pohled zdát. „Kocoure, já levá a ty pravá!"

„S radostí, Brouku," mrkl na mě můj parťák a já si povzdechla. Už mě ty přezdívky nebavily, ale zdálo se, že mu to nějak nemůžu zakázat. Navíc to byl Adrien.

Vrhli jsme se tedy každý z jedné strany na Volpinu, která se ale pohotově ubránila. Byla vážně dobrá, možná lepší než minule.

„Dejte mi vaše mirákula a já vás nechám na pokoji," usmála se škodolibě a pak na nás vyslala dalších několik světelných koulí.

„Ale ne," vyděsila jsem se a jojem točila tak dlouho, až se z něj stal šít  Kocour odrážel kouzla pomocí své tyče. Bojovali jsme dlouho, bylo to skoro čtvrt hodiny a ani jednou se nezastavili. Chvílemi se bolest mého kotníku nedala snést, ale já na sobě nechtěla nechat nic znát. Nehodlala jsem se znemožnit před Kocourem a už vůbec ne před největší lhářkou světa.

Jenže právě v té nejméně vhodné chvíli se bolavá noha ozvala sama a já nemohla jinak, než vykřiknout a klesnout na zem. Naštěstí jsem se tak vyhla kouli, která na mě letěla a Volpina si musela taky trochu odpočinout.

„Beruško!" vykřikl Kocour a vyděšeně se ke mně sehnul. Byl taky unavený a poznala jsem, že si o mě dělá starosti. Bylo to tak hezké... „Už to nemůžeme dál zdržovat. Musíš s tou nohou do nemocnice nebo aspoň  na to dát obvaz," řekl, jako kdybych to snad nevěděla.

„Já vím, jenže teď je náš problém ona," vydechla jsem a snažila se postavit. „Vyvolám Štěstíčko a ty ji trochu zabav," usmála jsem se na Kocoura a ten přikývl. Pak si stoupl přede mě, jako kdyby mě chtěl ochránit před každým zlem světa. Bylo to roztomilé.

Odlákal Volpinu dál a já už slyšela jen: „Tak jo, ty super lhářko, je to jen mezi námi dvěma," a na tváři se mu objevil úšklebek.

„Štěstíčko!" vykřikla jsem a vyhodila jojo do vzduchu. Do ruky mi pak spadl nůž. Ne příborový, ale ten normální.

„Nůž? A co s tím mám asi tak dělat?" zeptala jsem se nechápavě sama sebe a pak si všimla, že jsem na této střeše sama. Volpina a Kocour někam zmizeli. „Volpino? Kocoure?" rozhlédla jsem se kolem ještě jednou a ke svému štěstí uviděla, že ti dva byli na další střeše nedaleko.

Bojovali spolu jako o život a Kocourovi to šlo dobře. Přímo skvěle, ale Volpina mu potom podrazila nohy a můj parťák spadl na zem.

„Kocoure!" vykřikla jsem, zatímco se k němu Volpina sehla, aby mu mohla sebrat prsten z prstu.

„Tak to ani náhodou!" zavrtěla jsem hlavou. Když jsem se pozorněji podívala, věděla jsem, co dělat a pomocí joja se dostala na protější střechu.

„Kočaklysma!" zvolal Kocour a v jeho pravé ruce se mu objevila schopnost, kterou rychle položil na řetízek Volpiny na krku. Obdivně jsem vydechla, když z něj vyletěl akuma. Tohle bylo přesně to, co jsem Kocourovi chtěla říct, aby udělal. „Řada je na tobě, má dámo," tentokrát už byl Kocour zpátky na nohách a před námi seděla Lila.

„Už jsi nadělal zla dost, akumo. Do polepšovny s tebou!" chytila jsem akumu a po chvíli zase z joja vypustila. „Měj se, motýlku. Kouzelná Beruška!" když se všechno vrátilo do normálního stavu, ťukli jsme si s Kocourem pěstmi.

„Pecka!" usmáli jsme se na sebe právě v tu dobu, kdy nám zapípala mirákula.

„Beruško? Kocoure?" podívala se na nás nechápavě Lila, ale pak jako  by jí došlo, co se stalo. „Takže Adrien a Marinette, jo? Že mě to nenapadlo," usmála se škodolibě a s Kocourem jsme se na sebe  otočili.

„Poslyš, Lilo, my..." Kocour chtěl něco říct, ale Lila ho nenechala a místo toho jej od sebe odstrčila. Nás oba.

„Dejte mi pokoj," zavrtěla hlavou a pak se pomocí schodů dostala ze střechy. Já jsem si povzdechla a pak se podívala  a Kocoura.

„Půjdeme?" zeptala jsem se a Kocour přikývl.

„Co ta noha? Nemám tě radši nést?"

Už, už jsem chtěla říct, že to zvládnu sama, ale jakmile jsem udělala krok, ozvala se má noha a já bolestně vydechla.

„Takže jo," usmál se Kocour a potom mě vzal do náruče, ve které mě měl v plánu nést až na můj balkón. Nebyla jsem proti.

Tam mi Kocour pomohl ošetřit tu nohu a společně jsme si chvíli odpočinuli.

***
Ahoj, jelikož už do konce příběhu zbývá jen 5 kapitol, budu teď vydávat každý den. Snad vám to tedy nebude nějak zvlášť vadit a doufám, že se vám dnešní kapitolka líbila. 🐞🐞