City nás dvou

Odhalení - 2. část

* Marinette *

Když jsem chtěla dát Tikki sušenku, aby se najedla, tak vykulila oči a svou ručkou ukázala někam za mě.

„Marinette, podívej se k tomu komínu!"

„Co tam je? Já tam nic nevidím," dodala jsem, ale pak si všimla dvou zelených očí, které mě zdálky pozorovaly. Byly to oči Černého Kocoura a já bez dalšího uvažování pochopila, že už zjistil, kdo se skrývá pod maskou Berušky. 

Jakmile mu došlo, že se na něj dívám, schoval se za komín a všechno vypadalo tak, jako kdyby tam nikdy nebyl. Takovej srab...pomyslela jsem si, ale zároveň na něj byla naštvaná.

„Promiň, Marinette..." ozvalo se  přede mnou až jsem se lekla. Černý Kocour stál přímo proti mě a Tikki, která se ani neschovala a já jí to neměla za zlé.

„Kocoure," vydechla jsem.

„Já...ta nevědomost už mě nebavila a chtěl jsem vědět, kdo jsi pod maskou. Mrzí mě to," povzdechl si Kocour a já v jeho očích viděla lítost ještě předtím, než je zavřel.

„Nemusíš se omlouvat," dala jsem mu ruku na rameno a on překvapeně vzhlédl. „Sice jsem na tebe ještě před chvilkou byla naštvaná, ale teď vidím, že toho aspoň trochu lituješ. Ale když už jsme u našich identit, tak alespoň ta tvoje by měla zůstat tajemstvím. Měl bys jít, než se proměníš zpátky," upozornila jsem ho.

„To... Já nemůžu," zavrtěl hlavou a já se na něj překvapeně podívala.

„Prosím?" nechápala jsem.

„Nebylo by to fér a ty bys taky měla vědět, kdo jsem pod maskou," řekl Kocour a pak znovu zavřel oči. Uvědomila jsem si, co chce udělat, tak jsem si chtěla zakrýt oči ale nestihla jsem to.

„Zastrč drápky!" jakmile jsem zaslechla tuhle větu, objevila se zelená záře a přímo přede mnou místo Černého Kocoura stál Adrien Agreste. Ten Adrien, kterého jsem celou dobu milovala.

„A-A-Adriene, c-cože?" vykoktala jsem zmateně a sledovala člověka přede mnou.

„Ahojky,  Beruško," ozval se zničehonic hlas Adrienova kwamiho Plagga, kterého jsem už znala. Ale doteď jsem neměla ani ponětí, kdo je jeho majitel a lepší by bylo, kdyby to tak zůstalo.

„Tak a je to venku," ulevil si Adrien.

Já jsem ale z toho všeho byla totálně zmatená a když jsem sledovala, že se Adrien k něčemu chystá, udělalo se mi nějak divně. Zamotala se mi hlava a oči se pomalu začaly zavírat. Poslední, co jsem zaslechla, byl Adrienův hlas volající mé jméno.

*

*Adrien / Černý Kocour*

Marinette omdlela, když se dozvěděla, že to já jsem Kocour. Ani jsem se jí nedivil, protože i mě by tohle dostalo, ale nečekal jsem to. Proto jsem se taky tak vyděsil. Nenapadlo by mě, že Beruška omdlí, když zjistí pravdu, ale u Marinette bylo možné všechno.

„Marinette," zkoušel jsem ji probudit a pak se zoufale podíval na Tikki s Plaggem, kteří poletovali kousek ode mě a všechno pozorovali.

„Co s ní teď?" zeptal jsem se.

„No, nejlepší bude, když ji odneseš k ní domů, protože tady zůstat nemůže. Je sice noc, ale nikdy nevíš, kdo může být poblíž," ozvala se Tikki. Plagg se jen užíral svým sýrem a já si až teď uvědomil to riziko. Proto Beruška nechtěla, abych jí ukazoval svou identitu zrovna teď. Co když nás někdo viděl?

„Já jsem blbec!" zanadával jsem si a pak se ozval Plagg.

„Když to říkáš takhle..."

„Plaggu!" napomenula ho Tikki.

„To je v pohodě, Tikki, tohle je naprosto normální," uklidnil jsem ji. „Musím se transformovat," podíval jsem se na Plagga.

„Už zase?" jeho otázku jsem ignoroval a natáhl ruku s prstenem.

„Plaggu, drápky!" když se mi ve vlasech objevily kočičí uši a mé tělo pokryl speciální kostým s páskem, který vypadal jako ocas, byl jsem přeměněný.

„Tikki, schovej se Marinette do kabelky, musíme jít," řekl jsem a její kwami mě bez problémů poslechla, až jsem se divil.

Když jsem vzal Marinette do náruče, všiml jsem si, že její tvář ozařuje svit měsíce v úplňku. Byla naprosto nádherná. Mrzelo mě, že jsem si ničeho jako Adrien nevšiml ještě předtím, než jsem za ní začal chodit jako Kocour. Najednou Marinette otevřela oči.

„Adriene," vydechla, ale pak si všimla, že jí v náručí držím já. „Ty ses přeměnil?"

„Omdlela jsi mi tady, princezno. Nemůžu tě tu přece jen tak nechat," mrkl jsem na ni a ona se začervenala. „Pevně se mě drž," řekl jsem a Marinette se ke mně okamžitě přitiskla. Hlavu si položila na mou hruď a na tváři jí hrál úsměv. Přitom měla zavřené oči.

Znovu jsem se zasnil, ale pak mi došlo, že jí musím odnést domů. Vyskočil jsem na střechu jedné z mnoha budov kolem nás a potom vyběhl směrem, kterým byla pekárna rodičů Marinette.

*****
Ahoj, tak co říkáte na tuhle kapitolu? Byla trochu delší, ale snad vám to nějak nevadilo. Já doufám, že se vám líbila a budu ráda za všechny hlasy nebo komentáře. 🐞