City nás dvou

Překvapení

*Kouzelná Beruška*

Když jsem se na Kocoura podívala, přišel mi nervózní a v rozpacích. Zřejmě mi chtěl říct něco, co pro něj bylo hodně důležité a jeho minulá slova to docela potvrdila.

„Víš, Beruško, já... Já... Já tě miluju," vydechl Kocour a celou dobu se mi přitom díval do očí, takže jsem nepochybovala, že to myslel upřímně. Jenomže mě to zaskočilo, protože jsem vůbec nečekala vyznání lásky, a tak jsem tam pár sekund stála s otevřenou pusou.

Nevěděla jsem, co na to říct, ale Kocour hned věděl co dělat. Přistoupil ke mně blíž a přitáhl si mě k sobě.

„Koc-Kocoure, co to..." nestihla jsem to ani doříct, protože mě Černý kocour políbil na rty. Byl to krásný polibek, ale v jedné chvíli jsem si vzpomněla na svou lásku k Adrienovi a chtě nechtě musela Kocoura odstrčit. Překvapeně se na mě podílval.

„Já nemůžu, Kocoure. Už jsem ti řekla, že miluju někoho jiného a to pořád platí," řekla jsem a doufala, že to pochopí. Tohle byla věc, která se mi neřešila zrovna lehce.

„A on tě miluje?" zeptal se mě a v jeho očích bylo vidět zklamání a bolest. Možná čekal, že se to dneska změní, ale nezměnilo se nic.

„No... Ne, jsme jen přátelé, ale přesto doufám, že třeba jednou mezi námi bude něco víc."

„Aha, když jste jen přátelé, tak v čem je problém?" podíval se na mě znovu Kocour a já překvapeně zamrkala. Tohle snad nemyslí vážně? To je jako, kdybych mu já v této situaci řekla, ať miluje třeba Alyu, když má rád mě. Nahlas jsem ale nic neřekla. Nechtěla jsem znovu ranit jeho city.

„Ty to nechápeš. Já ho prostě miluju a neumím si představit, že by se to někdy změnilo," povzdechla jsem si.

„Chápu tě, má dámo, ale myslel jsem, že dneska to bude jiné..." Kocour se na chvíli odmlčel. Asi čekal na mou odpověď, ale já už nevěděla, co mu na to říct. „Tak mi aspoň pověz, kdo to je? Na koho myslíš před spaním, když ne na mě?"

Váhala jsem. Nevěděla jsem, jestli bych mu to měla říct, nebo by to naopak mělo zůstat tajemstvím. Nakonec jsem se ale rozhodla. Když ho nikdy nebudu milovat, měl by vědět aspoň tohle.

„Dobře, ale slib mi, že mu neublížíš, když to udělám," podívala jsem se na něj s vážnou prosbou v očích. Kocour se opět vpíjel pohledem do těch mých. Po chvíli přikývl.

„Neboj se, Broučínko. Nezkřivím mu ani vlásek," mrkl na mě a já se usmála. Nad tou přezdívkou jsem však musela zakoulet očima. Poznala jsem ale, že mu můžu věřit, a tak jsem se nadechla. 

„Je to... Jmenuje se Adrien. Adrien Agreste."

*

*Černý Kocour*

Když jsem uslyšel svoje jméno, tak jsem s sebou trhl, protože jsem to nečekal. Vážně mě nenapadlo, že by mě Beruška mohla milovat v normální podobě a ne jako supehrdinu. Takže proto se mi občas zdála trochu v rozpacích, když se mnou mluvila bez té mojí masky. Bylo to proto, že mě milovala.

Udělal jsem něco, co by mě ve snu nenapadlo, že udělám, když se dozvím jméno mého rivala. Usmál jsem se a upřímně... Překvapilo to i Berušku, která na mě zmateně zírala.

„Děje se něco?" zeptala se, když spatřila můj úsměv.

„Neděje, má dámo, já jen... Že líp sis vybrat nemohla," mrkl jsem na ni,  šťastnější než kdy dřív, ale taky trochu zklamaný. Mrzelo mě, že nemiluje moje druhé já. Ovšem s tím se nedalo nic dělat... Nebo dalo? Po tom, co jsem řekl, byla pařížská hrdinka ještě zmatenější, ale víc jsem jí říkat nehodlal.

„Promiň, Kocoure, ale už budu muset jít domů, uvidíme se příště," usmála se na mě po chvíli a potom mě objala. Pár vteřin jsem jen překvapeně stál, ale potom jsem jí objetí oplatil. Takhle jsme tam nějakou dobu byli, když se ode mě odtáhla. „Děkuju," řekla, načež se otočila a pomalu mi zmizela z dohledu. Já jsem sfoukl všechny svíčky, sbalil je a taky vyrazil domů.

*****
Ahoj, máte tady další kapitolu. Jak se vám líbila? Budu ráda, když mi napíšete názor do komentářů.🐞^^