City nás dvou

Noční můra

*Marinette*

Když se mi z dohledu ztratila Kocourova blonďatá hlava, povzdechla jsem si. Tomu klukovi na Berušce fakt záleželo, ale já jsem nemohla být s ním. Prostě to nešlo.

„Koukám, že Kocour Berušku opravdu hodně miluje," poznamenala Tikki, která se najednou objevila vedle mě a já s ní nemohla nesouhlasit.

„To máš asi pravdu, Tikki, jenže já s ním nemůžu být. Ani jako Marinette a už vůbec ne jako Beruška. Nebylo by to správné..." povzdechla jsem si a podepřela si bradu rukama. „Navíc, miluju Adriena a kdybych byla s Kocourem, bylo by to, jako kdybych ho podvedla a to prostě nejde."

„Ale vždyť ty a Adrien spolu nechodíte, tak proč bys ho měla podvádět?" nechápala Tikki.

„Bohužel nechodíme, ale já bych se pak cítila špatně."

„Asi vím, jak ti je, ale jestli se s Kocourem ještě víc sblížíš, tak to potom bude těžké," řekla Tikki.

„Proč si myslíš, že se sblížíme?" pozvedla jsem obočí.

„Protože mám pocit, že tohle nebyla jeho poslední návštěva."

„Super," odpověď mé kwami mi náladu nezvedla, ale i já měla tušení, že tu Kocour nebyl dneska naposledy.

„Pojďme už spát. Jsem docela unavená a začíná mi být i zima," rozhodla jsem  a pak se otočila směrem k poklopu vedoucího do mého pokoje.

Když jsem se podívala na Tikki, přišla mi trochu zamyšlená, ale neodvažovala jsem se ptát, nad čím mohla přemýšlet. Taky jsem nechtěla, protože únava na mě padla opravdu hodně. Usnula jsem celkem rychle a jako vždy se mi zdálo o Adrienovi.

*

Další den ráno jsem kupodivu nezaspala. Stihla jsem ještě napsat Alye, dát si snídani s rodiči, která byla jako vždy výborná, a připravit
věci do školy. Překvapila jsen Tikki a dokonce i sama sebe, protože tohle u mě bylo opravdu neobvyklé.

Když jsem vyšla z pekárny, tak na mě moje nejlepší kamarádka Alya čekala a docela se divila, co dělám vzhůru takhle brzo. Upřímně, pro mě to byl taky nezvyk, ale bylo fajn jít do školy taky někdy včas.

„Čau, kočko!" usmála se na mě a pak mě objala. Objetí jsem jí oplatila, poté se od ní odtáhla a vyrazily jsme do školy.

„Víš, Marinette, docela mě překvapilo, když mi přišla ta zpráva. Jednu chvíli jsem dokonce myslela, že ti ten mobil sebral nějaký superpadouch a napsal to za tebe," jakmile to Alya dořekla, začaly jsme se smát.

„No, mě by to ani nepřekvapilo, hele," smála jsem se dál a tak to bylo až do té doby, co jsme přišly ke schodům vedoucím do školy.

„Alyo, vidíš to samé, co vidím já?" zeptala jsem se mé kamarádky, když jsem u schodů nedaleko nás uviděla stát tu proradnou Lilu.

„Teda, myslela jsem, že to bude těma brýlema, ale když ji vidíš i ty, tak to musí bejt pravda," vydechla překvapeně Alya a já se k ní přitiskla, jako kdyby mě mohla ochránit před touhle katastrofou. Což by taky mohla, kdyby ovšem měla u sebe své liščí mirákulum.

Překvapeně jsme s mou kamarádkou stály u sebe a sledovaly tu holku, která se kdysi snažila sbalit Adriena, a nějak mi došlo, že se o to bude pokoušet i teď, když už je zase tady. Vypadala pořád stejně a měla jsem tušení, že se vůbec nezměnila. Každopádně určitě měla být zase s námi ve třídě, což byla katastrofa. Úplná noční můra!

*****

Ahoj, tady je další kapitola. Když jsem ji psala, omylem jsem ji smazala a musela začít znova. Mám ale pocit, že tahle verze je mnohem lepší než ta minulá, tak snad se líbí i vám. Ta včerejší kapitola byla taková klidná, takže tady je pro změnu nějaká ta "akce".😃Budu ráda za každý komentář, hlas nebo přečtení. 🐞