City nás dvou

Čas nadešel

*Marinette / Kouzelná Beruška*

Nadešel čas setkání s Lišajem, který byl podle našich teorií Adrienův táta Gabriel Agreste. Když se to Adrien dozvěděl, byl to pro něj celkem dost šok a já se ho snažila nějak podržet.

Alya se mezitím o nás dozvěděla vše, co doteď nevěděla. Například pravdu o tom, jak jsme se dali dohromady. Kdysi jsme jí totiž řekli, že se to stalo prostě nějak samo. Chvílemi tomu nechtěla věřit, ale když zjistila, že z nás nic jiného nedostane, dala pokoj.

Když jsem se podívala na hodiny ve svém pokoji, pochopila jsem, že je čas vyrazit. Otočila jsem se na Tikki. Obě jsme se bály toho, jak to skončí a mně až později došlo, že kdyby Adrien šel domů, musel by tam být s mužem, který je s největší pravděpodobností náš nepřítel. Zároveň to byl jeho otec, ale na to se nedalo nic říct.

„Můžeme?" zeptala jsem se nervózně svého přítele, který stál vedle mě.

„Jo. Horší to už snad ani být nemůže," vydechl Adrien a já se mu koukla do očí.

„Zvládneme to, uvidíš. Vím, že to pro tebe musí být těžké, ale nejsi v tom sám. Nezapomeň na všechny, které máš kolem sebe," mrkla jsem na něj a on se mile usmál.

„Byl jsem tak slepý," řekl a já to najednou nechápala. On mě pevně obejmul. „Jsi strašně skvělá, Marinette a já si toho vůbec nevšiml, protože jsem byl zamilovaný jen do Berušky. Žádná jiná neexistovala. Teď to vidím jinak. Miluju tebe i Berušku, jak nejvíc to jde a ta láska bude už jenom růst."

To bylo tak krásné, až jsem tam jenom stála a překvapeně na něj zírala. Neměla jsem slov a on to moc dobře věděl. Proto se jen usmál a dlouze mě políbil na rty. Nás polibek by trval snad do nekonečna, kdybychom však nemuseli pryč.

„Vůbec se mi nechce přestávat, ale měli bychom jít, jinak bude určitě zle," řekla jsem potichu a on přikývl, načež ještě pevně stiskl mou ruku, která byla položená na jeho tváři.

„Pojďme," souhlasil a otočil se na Plagga. Přitom byl stále těsně u mě. „Připravený, Plaggu?"

„To mě nenecháš ani dojíst si v klidu camebert?" zeptal se uraženě Plagg a já se začala smát. Adrien jenom zavrtěl hlavou.

„Ty se nikdy nezměníš," pak kousek ode mě poodstoupil a natáhl ruku s prstenem. „Plaggu, drápky!"

„Tikki, tečky!" vykřikla jsem hned potom, co se tady objevil Černý Kocour a jako dnes odpoledne jsem i teď vyskočila na náš balkón následovaná svým přítelem, parťákem a nejlepším kamarádem zároveň.

Po nějaké době jsme se překvapivě bez větších problémů dostali k Adrienovu domu, který mi znovu připomněl pevnost. Myslím, že Adrien to vnímal stejně.

Okno do jeho pokoje bylo otevřené jako znamení, že nás očekávají. Podívali jsme se na sebe a usmáli se.

„Připravená, má dámo?" zeptal se Kocour a já přikývla.

„Co vy, pane Agreste?"

„Už se nemůžu dočkat," řekl Kocour a já poznala, že to moc nehraje.

Nastejno jsme skočili do pokoje, kde se to podle Kocoura ani trochu nezměnilo. Dělal, jako kdyby byl pryč několik týdnů, ale přitom to nebylo pořádně ani den. Když jsme ověřili, že v pokoji nikdo není, vyšli jsme do haly ke schodům. Tam taky nikdo nebyl a najednou se Kocour zatvářil, jako kdyby se mu rozsvítilo. Což taky jo.

„Jeho kancelář s matčiným obrazem!" plácl se rukou do čela a pak rychle vyběhl schody. Nic jsem na to neříkala a následovala ho.

Když jsme doběhli do kanceláře, jejíž dveře byly otevřené, uviděli jsme tam pana Agresta. Nebo spíš Lišaje ve svém fialovém obleku. Stál otočený zády k nám a díval se na obraz Adrienovy matky.

„Jsme tady, otče," pronesl Kocour téměř bezcitně, až jsem se trochu vyděsila.

„To vidím. A taky doufám, že máte to, co po vás chci," otočil se na nás Lišaj, aniž by se snažil skrývat dál svou totožnost, nebo zakrývat pravdu o svém druhém životě.

„Myslíš si, že ti jen tak dáme mirákula? To se pleteš," řekla jsem a spolu s Kocourem jsme zaujali bojový postoj.

***
Ahoj, tak předposlední kapitola této knížky je tady. Moc se mi tomu nechce věřit, ale doufám, že se vám líbila. Čeká nás ještě jedna kapitola, takže to není úplně konec.^^
Jako vždy budu ráda za všechny komentáře, hlasy a přečtení. 😇😍🐱🐞🐞