City nás dvou

Rozveselení

*Marinette*

Kvůli povinnostem Berušky jsem propásla snad všechny hodiny ve škole. To mi ani tak nevadilo, ale horší bylo, že jsem neviděla Adriena! Celý den a to byla vážně hrůza. Neexistovalo pro mě nic horšího, než ho pořád nehypnotizovat.

S povzdechem jsem se rozloučila s Alyou a Ninem, kteří chtěli jít spolu na zmrzku. Nabídli mi sice, že můžu jít taky, ale já nechtěla. Měla jsem špatnou náladu z toho rána, kdy se tady objevila ta proradná Lila a ještě k tomu jsem byla několik hodin bez Adriena, protože Paříž opět zaplavila vlna zvířat, která utekla ze zoo. Chápala jsem, že zvířata občas utečou, ale tohle se dělo docela často. Už by s tím měli něco dělat....

„Marinette, jsi v pořádku?" zeptala se mě ustaraně Tikki, než jsem došla k naší pekárně.

„Já nevím, asi ne," povzdechla jsem si a pak si všimla, že v prodejně zrovna byla mamka. „Tikki, schovej se," podívala jsem se na ni a ona okamžitě poslechla. 

„Ahoj mami," přivítala jsem se s mamkou, která ke mně přišla a objala mě.

„Tak co, Marinette, co škola? Psali jste něco a jak se má Alya?" zeptala se a já se nervózně usmála. Bylo to docela dost otázek a hned jsem nevěděla, jak na ně odpovědět, proto jsem chvíli mlčela. 

„Škola...jo, docela dobrý, nic jsme nepsali a Alya, ta se má skvěle," řekla jsem rychle.

Už mě přestávalo bavit vymýšlet pořád nějaké lži, abych utajila před světem svou identitu. Jednu chvíli jsem dokonce přemýšlela, že bych rodičům o mém druhém já řekla, ale pak jsem si vzpomněla na Tikki, která by se mnou nejspíš do konce života nepromluvila.

Poté, co jsme si s mamkou trochu popovídaly, jsem se šla pozdravit ještě s tátou a nakonec si to namířila nahoru do pokoje, kde jsem byla konečně sama. Teda, když jsem nepočítala Tikki. Ta byla ale naštěstí potichu. Nejspíš poznala, že jsem potřebovala chvilku jenom pro sebe.

Našla jsem si na internetu reklamu, ve které hrál Adrien, a pouštěla si ji několikrát za sebou. Páni, tohle jsem nedělala hodně dlouho, pomyslela jsem si zamilovaně a potom si podepřela bradu rukama.

„Ťuky ťuk, můžu dál?" zaslechla jsem zničehonic povědomý hlas, ale stále, jako kdybych nic nevnímala, protože na mém monitoru byl Adrienův obličej.

„Adrien," vydechla jsem a pak se prsty dotkla monitoru, jako bych se mohla dotknout jeho tváře. Jo, tohle u mě bylo úplně normální.

„Ehm, Adrien sice nejsem, ale byl bych rád, kdyby ses na mě aspoň podívala, princezno," po tomto oslovení jsem sebou trhla a na židli se otočila. Přímo přede mnou stál Černý Kocour. Jak se sem sakra dostal?! 

„K-Kocoure? Co tady děláš a jak ses sem dostal? A kolik vůbec je?" vykoktala jsem překvapeně a Kocour se zničehonic rozesmál.

„Ty jsi vážně do toho kluka blázen, když tohle všechno nevíš," mlátil se rukama do stehen a smál se dál. Díky tomu si vysloužil můj zamračený pohled, ale pak jsem se začala smát s ním.

„Jo, Adrien je úžasný, ale stejně mi odpověz aspoň na to, co tady děláš?"

„Tak zaprvé - chtěl jsem tě vidět a navíc byla doma nuda, zadruhé - měla jsi otevřený poklop a zatřetí - je půl desáté večer," když řekl tu poslední větu, vykulila jsem oči.

„Půl desáté, cože? To jsem na tu reklamu koukala celé odpoledne?" zeptala jsem se nechápavě.

„Já nevím, nehlídal jsem tě," pokrčil Kocour rameny a pak si sedl na můj stůl, kde bylo místo tak akorát pro něj. Naneštěstí.

„To byla řečnická otázka," zakoulela jsem očima. „A slez z toho stolu," dodala jsem, protože se mi nechtělo vysvětlovat rodičům, proč se ten sůl rozpadl.

„Chtěla jsi říct otázky a neslezu, protože se mi tady sedí příjemně," mrkl na mě Kocour.

„Jo, jenže až to pod tebou praskne, tak nevím, jak budu vysvětlovat rodičům, že se mi rozbil stůl. To jako mám říct: No mami, byl u mě Černý Kocour a on je tak těžkej, že když si na ten stůl sedl, tak se rozpadl. To asi fakt ne."

Kocour na mě chvíli koukal a pak se rozesmál. „To si jako myslíš, že vážím sto kilo?"

„Sto asi ne, ale dvě stě určitě," podívala jsem se na něj a on se zamračil. Tak chtěl naznačit, že jsem urazila jeho ego, ale mně to bylo v tu chvíli jedno. Začala jsem se smát a on po chvíli se mnou.

Tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala - rozveselení. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude zrovna Černý Kocour, kdo mi takhle zvedne náladu.

*****

Ahoj, tak jsem se rozhodla, že tuhle kapitolu vydám dneska. Psala se mi hodně dobře, tak snad se vám líbila. Pokračování bude nejspíš ve středu. 🐱🐱🐞