City nás dvou

Další vítězství

*Kouzelná Beruška*

„Přestaň už otravovat, Střílečko, jinak z tebe nadělám sekanou!" vykřikl Černý Kocour, který mě svou tyčí ochránil před paprskem.

„Koukám, že jsem přišel právě včas," usmál se na mě a já zakoulela očima.

„Díky číčo, ale myslím, že bych to zvládla i sama," vrátila jsem mu úsměv. On pokrčil rameny a hned nato vyběhl proti našemu nepříteli.

„Ale, čičinka jde zachránit svého broučka. To si užijeme," uchechtla se a já se zamračila. Tohle už tady jednou bylo a já znovu vykřikla, že nejsem žádný kocourův brouček ani nic podobného.

„Kocoure, hlavně dávej bacha, ať tě nezasáhne ani jeden paprsek. Spící parťák by mi byl pak k ničemu!" varovala jsem ho napůl ze srandy, napůl vážně.

„Neboj se, má dámo. Mám to pod kontrolou!" jakmile to dořekl, málem do něj narazil paprsek, ale naštěstí jsem ho včas odtáhla pomocí joja z jeho dosahu.

„Vážně, jo?" uchechtla jsem se a pak chytila svoje jojo do ruky.

„Vy dva už mě nebavíte, jdu si najít tu proradnou Chloé!" ozvala se Střílečka a pak chtěla zmizet.

„Tak to ať tě ani nenapadne! Štěstíčko!" zvolala jsem a do ruky mi spadl pytel se skleněnými kuličkami. Nemusela jsem se ani rozhlížet, abych věděla, co mám s tím dělat.

Hodila jsem kuličky Kocourovi, aby je rozsypal po zemi. Mezitím, co to dělal, jsem si se Střílečkou dala takový malý závod po okolních střechách, aby neviděla, co tam Kocour dělá.

„Jsi nějaká pomalá," křikla jsem, aby se na mě otočila, což okamžitě zabralo.

„To říká ta pravá, Beruško. Počkej, až schytáš můj paprsek!" usmála se a já jen zvedla do úsměvu pravý koutek rtů. Uvidíme, pomyslela jsem si, ale nahlas nic neřekla. Namísto toho jsem ji zavedla na střechu, kde Kocour rozsypal ty kuličky. Naštěstí si nevšimla toho, kam ji vedu, takže já jsem skočila na komín vedle Kocoura, který tam na mě čekal. Svůj úkol už splnil, ale teď byla na řadě jeho schopnost.

Když Střílečka uklouzla po kuličkách, které se válely na střeše, spadla na záda a já ji svázala jojem. „Kocoure, kočaklysma na náramek!" podívala jsem se na svého parťáka, který s úsměvem přikývl.

„Bude mi ctí, má dámo. Kočaklysma!" vykřikl Černý kocour a pak vyskočil do vzduchu. Když dopadl vedle padoušky, postavil se tam, kde na zemi nebyly kuličky. Padouška se nemohla z joja dostat, protože nešlo přetrhnout a to byla pro nás velká výhoda. Kocour hned nato natáhl ruku a položil ji na náramek. Pak do něj bouchl a vyletěl z něj akuma. Teď byla chvíle pro mě. Pustila jsem už Sabrinu z joja a pak ho roztočila.

„Už jsi nadělal zla dost, můj malý akumo!" S úsměvem jsem natáhla ruku s jojem k akumovi a chytila ho. „Do polepšovny s tebou!! Mám tě!" křikla jsem radostně a když jsem akumu očistila, pustila jsem ho zase na svobodu. Tentokrát už jako bílého motýlka. „Měj se, motýlku. Kouzelná beruška!" vyhodila jsem pytlík do vdzchu a všechno se vrátilo do normálu.

„Pecka!" ťukli jsme si s Kocourem pěstmi a pak jsem se na svého parťáka usmála. V jeho očích jsem ale uviděla něco moc zvláštního... To už jsem se ale podívala na Sabrinu, která se zdála dost zmatená a jedině já s Kocourem jsme jí mohli všechno vysvětlit.

„Beruško, Kocoure! Co se tady stalo?" zeptala se nás, když si nás všimla. Už jsme všichni tři stáli normálně na zemi, takže jsme se nemuseli i se Sabrinou dostávat ze střechy.

„Posedl tě Lišajův akuma, ale už je všechno v pořádku..." odpověděla jsem s úsměvem. Ona nám poděkovala a když jsem se jí zeptala, co se stalo, tak o tom nechtěla mluvit a rozloučila se s námi.

Samozřejmě jsme to s Kocourem respektovali, ale přesto jsem to nechápala. Každopádně mi začalo blikat mirákulum a já už se chtěla rozloučit, když v tom mě Kocourova ruka jemně chytila za zápěstí.

*****

Druhá kapitola je na světě a já doufám, že se vám líbila. Rozhodla jsem se, že vám ji sem dám už dneska, tak snad nějak nezklamala. Budu ráda za vaše názory, hlasy a přečtení. Zatím ahoj🐞🐱