City nás dvou

Poslední boj

*Černý Kocour*

Nechtělo se mi bojovat s Lišajem, když to byl vlastně můj otec, ale ani jsem mu nechtěl dát svůj prsten. Nic jiného mi tedy nezbývalo. S Beruškou jsme se na sebe podívali a pak si každý vybrali jednu stranu. Já běžel zleva a ona zprava.

Společně jsme zaútočili na Lišaje, ale ten se našemu pokusu rychle vyhnul. Přišlo mi, jako kdyby byl zvyklý bojovat, jenže potom jsem si vzpomněl, že většinu času jenom někde stál a sledoval svoje padouchy. Těm jen dával příkazy, aby nás zničili, až na to, že se to žádnému z nich nikdy nepovedlo.

„Nic nezabírá," řekl jsem po chvíli boje bezmocně se podíval na Berušku. Lišaj jenom pořád stál před matčiným portrétem a pozoroval nás.

„Tak musíme improvizovat," usmála se Beruška a natáhla ruku s jojem. „Štěstíčko!" Když vykřikla, do ruky jí spadl nějaký rámeček s fotkou.

„Fotka?" podivil jsem se, ale pak si všiml, co vlastně na té fotce je. Jsem tam já jako Adrien a můj otec s mojí maminkou stojí za mnou. Když jsem to uviděl, nahnalo mi to slzy do očí.

Beruška si toho všimla a dala mi ruku na rameno, což mi i přes tu bolest v srdci vykouzlilo na tváři úsměv.

„Že vás pořád baví hrát si na superhrdiny," ozval se Lišaj a ušklíbl se na nás.

„A že tebe baví hrát si pořád na padoucha, otče. Beruško, teď!" křikl jsem, když byl otec rozhozený z toho, co jsem mu řekl, a Beruška se roztočila dokola. Pak hodila fotku směrem k Lišajovi, ale ten hned zareagoval a chytil ji. Potom se na ni podíval, což byla chyba. Viděl jsem, jak se výraz v jeho obličeji změnil.

„Emilie," vydechl Lišaj a prstem přejel po obrázku, kde byla i moje mamka, která už byla mrtvá. Takovou reakci bych nečekal, ale podle náznaku úsměvu na tváři Berušky to musel být její plán. Chtěla ho nějak rozptýlit a to se jí povedlo skvěle.

„Kocoure, kryj mě!" zavelela a pak jsme se oba najednou rozeběhli k Lišajovi, který si nás hned všiml.

Zaútočil jsem na něj a všiml si jeho broži ve tvaru motýlka a i toho, jak drží tu fotku. Bojovali jsme spolu a já čekal na Berušku, která stála opodál. Sledovala nás a výrazy na jejím obličeji se každou chvíli měnily. Lišaj se bránil pomocí své hole a já zas využíval svou tyč.

Když jsem poznal, že je vhodná doba, strhl jsem Lišajovi fialovou brož z krku a místo největšího padoucha pod sluncem se přede mnou objevil Gabriel Agreste. Můj otec a slavný modní návrhář.

„Nééé!" vykřikl otec a pak si klekl na zem. Já ho napodobil a podíval se na něj.

„Je mi to líto, otče, ale nemohli jsme ti dát mirákula. Nešlo to," řekl jsem.

„Ale já chtěl jen udělat dobrou věc. Kdybyste mi ten prsten a náušnice dali, mohl jsem si splnit přání a napravit tak největší chybu v životě... Mohl jsem tvou matku ochránit a byla by tady s námi," jakmile řekl poslední větu, najednou jsem se začal cítit provinile. Pomohl jsem mu vstát. Byl pro mě šok ho takhle vidět, protože jsem to ještě nezažil. Od té doby, co máma zmizela.

„T-takže vy jste chtěl oživit vaši ženu?" vykoktala Beruška a přešla k nám.

„Na ničem jiném mi nezáleželo, ale vy jste to zkazili. Nedali jste mi svá mirákula!"

„Nebylo by to správné. Slyšela jsem, že každé kouzlo má svou cenu a tak je to i s tím přáním. Když byste chtěl někoho oživit, zaplatil byste za to hodně," ozvala se zase Beruška.

„Beruška má pravdu, otče. Chci říct...líbilo by se mi, kdyby byla mamka zase s námi, ale mohl by se změnit svět tak, jak ho známe. Všechno by bylo jiné," jakmile jsem to odřekl, podíval jsem se na fotku, kterou otec držel v ruce. Najednou se mi zase začalo stýskat.

„Jsem poražený svým synem a jeho holkou... No to je skvělé," řekl otec sarkasticky, ale i tak mi přišlo, že se s tím nesmířil. Dal jsem mu ruku na rameno. „Adriene, došlo mi, že jsi byl několikrát v ohrožení a to jenom kvůli mně a mému cíli. Nechci tě ztratit a už vůbec bych nechtěl, aby to bylo mojí vinou. Já... Dobrovolně se vzdávám motýlího mirákula a tady... " otec se během svého monologu na mě chvíli díval. Potom přešel k obrazu, který otevřel a nacvakal do trezoru kód. Když se otevřel i on, vyndal z něj nějakou další brož. Dal mi ji do ruky a já na to jen překvapeně zíral. Vypadalo to jako nějaká paví pírka.

„Tohle je paví mirákulum. Vím, že budeš vědět, co s těmi věcmi dělat," znovu zavřel trezor a obraz. Chvíli se ještě díval na matky portrét.

„Mamka by byla ráda," usmál jsem se a pak se podíval na Berušku, která stála opodál. Vzal jsem ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. Nějakou dobu jsme se dívali společně na obraz. Po chvíli jsme se rozhodli, že otce necháme o samotě a půjdeme ke mně do pokoje.

„Vidíš a ty ses bál, že to nedopadne dobře," usmála se Beruška a já ji obejmul.

„Kdybys tady nebyla, nezvládl bych to," podíval jsem se na ni. „Miluju tě, má dámo."

„Já tebe taky, Kocoure," řekla a v jejích očích jsem poznal, že to myslí vážně. Milovala jak mou kočičí polovičku, tak i mě samotného a já miloval Berušku i Marinette.

Byl jsem šťastnější než kdy jindy. Pár sekund jsem se na Berušku jen tak díval a pak ji políbil na rty.

***
Ahojte, tak tady je úplně poslední kapitola této knížky. Doufám, že se vám líbila. 😇😍
Taky bych chtěla poděkovat všem, kteří tenhle příběh dočetli do konce a dali nějaký ten hlas nebo koment 😍.  Vážně jsem nečekala, že to bude někoho tak moc bavit, že to přečte celé. Fakt mě to překvapilo a opravdu vám děkuju 😍.
Jinak, možná si vzpomínáte, že jsem kdysi psala něco o další fanfikci na Miraculous. Pořád mám v plánu ji vydat a je dopsaná, jenom možná budu dělat nějaké úpravy. První kapitolu sem dám buď o víkendu nebo někdy příští týden. 😄😇😍
Zatím ahoj.😊 😍 👋