City nás dvou

Super pokec

*Adrien / Černý Kocour*

Když jsem měl večer po jídle, docela jsem se nudil. Úkoly mě nebavily a sledování Plagga, jak se užíral svým plesnivým sýrem, taky nebyla zrovna dvakrát nejlepší zábava. Nakonec jsem se rozhodl, že se půjdu projít, ale samozřejmě jako Černý kocour.

„Je čas na procházku, Plaggu," usmál jsem se na svého kwamiho.

„Už zas? To si vážně nedáš chvíli pokoj? Zase chceš dostat košem?" zeptal se mě znechuceně Plagg.

„Nejdu za Beruškou, ale chci se projít. Co je na tom špatného?" podíval jsem se na něj nechápavě, ale pak už jsem to nechtěl dál řešit. „Plaggu, drápky!" nastavil jsem ruku s prstenem, který ho pomoci své síly vtáhl do sebe.

Když se mi ve vlasech objevily uši, na obličeji maska a mé tělo pokryl kostým s tyčí na zádech, mohl jsem vyrazit. Vyskočil jsem z okna na protější střechu jednoho z domů. Chvíli jsem chodil, chvíli skákal a občas si i odpočinul.

Asi po hodině procházení jsem si všiml, že jsem u školy a taky u pekařství Marinettiných rodičů. Pár minut jsem se rozhlížel na střeše školy a pak si všiml, jak Marinette jde na svůj balkón, o který se potom opřela. Usmál jsem se a chtěl za ní vyrazit.

Když jsem si stoupl na balkón za Marinette, trochu se lekla a pak se na mě otočila.

„Kocoure? Kde se tady bereš?" zeptala se překvapeně a já nadzvedl jeden koutek rtů do úsměvu.

„Tak jsem si řekl, že bych se mohl projít a pak jsem uviděl tebe... Můžu tady s tebou chvíli zůstat, Marinette?"

„No... Tak jo," nasadila křivý úsměv a díky tomu jsem přišel na to, koho mi Beruška včera připomněla, když se na mě usmála podobně, jako teď Marinette. Vzpomněl jsem si na ni, ale vůbec nevím proč. Teď tady přede mnou stála a já si ji prohlížel. Poprvé mi došlo, že mi připomíná Berušku.

„Děje se něco, že na mě tak koukáš?"

„Ne, nic, jenom jsi mi někoho připomněla... "

„Vážně? A koho?" zeptala se a poznal jsem, že ji to překvapilo stejně, jako to, že jsem se tady objevil.

„Berušku," vydechl jsem zasněně, když jsem si vybavil tvář mé dámy.

„Páni, nikdy by mě nenapadlo, že někomu budu připomínat pařížskou superhrdinku," ozvala se Marinette po chvíli a její hlas mě vrátil zpátky do reality.

„Jo..." moc dlouho to ale nevydrželo, protože jsem se zase zasnil. „Ona je úžasná," vydechl jsem a Marinette to hned pochopila.

„Ty jsi do ní zamilovaný."

„Já...jo, jsem. Miluju ji a navždy budu... Jenom," přestal jsem, protože jsem vahál. Nechtělo se mi Marinette zatěžovat svými problémy.

„Jenom co?"

„Ona miluje někoho jiného," povzdechl jsem si, ale zároveň jsem byl šťastný. Mou kočičí polovičku sice nemilovala, ale jako normálního kluka mě přímo zbožňovala. Nebo to aspoň tak vypadalo.

„Aha, to je mi líto," řekla Marinette smutně.

„Hmmm," zamumlal jsem. „Poslyš, Marinette, ty jsi do někoho zamilovaná?" zeptal jsem se se zájmem.

„Já... Jo, je jeden kluk."

„Aha a kdo je to, jestli se můžu zeptat?"

„No... Je to Adrien Agreste," jakmile to dořekla, zarazil jsem se. Tohle je už druhá holka, která mi přiznala, že je do mě zamilovaná. Nejdříve Beruška a dnes Marinette. Tohle opravdu není normální. A navíc dva dny po sobě, pomyslel jsem si.

„Kocoure, jsi v pořádku?" podívala se na mě tentokrát zase ona.

„Jo jsem, jen jsem si uvědomil, že už budu muset jít. Promiň, Marinette, ale kdybych přišel domů moc pozdě a někdo si mě všiml, nejspíš by mě zabili," uchechtl jsem se. To, co jsem řekl, byla ale pravda... Tak trochu.

„Určitě by nezabili pařížského superhrdinu," ozvala se zase Marinette a já se nad jejím uvažováním musel usmát. Kdyby jen věděla.

„Pařížského superhrdinu možná ne, ale kluka, co se skrývá pod jeho maskou, nejspíš jo," napadlo mě a Marinette se zahihňala. Byla docela roztomilá. „Tak zatím, princezno," rozloučil jsem se s ní a pak zmizel z jejího balkónu směrem ke svému domu, který by se jen stěží nedal splést s pevností.

*****
Tak, co říkáte na další kapitolku? Nebyla to sice žádná akce, ale myslím, že se to dalo čekat. 😊 Snad se vám líbila. 🐞🐱