City nás dvou

Zvláštní ráno

*Černý Kocour / Adrien*

Když se mé nohy dotkly podlahy v pokoji Marinette, spokojeně jsem se usmál. Vlastně mi úsměv na tváři hrál po celou cestu sem, protože jsem měl něco, po čem jsem vždycky toužil. Vděčně jsem se podíval na Marinette, která stále byla v mé náruči přitisknutá těsně ke mně.

Potom jsem si vzpomněl na Plagga, který by asi byl rád za chvilku svobody. „Zastrč drápky," řekl jsem a Plagg okamžitě vyletěl z prstenu.

„Se divím, že tě to napadlo," řekl Plagg a já se na něj otočil, aby nemluvil tak nahlas. Naštěstí Marinette pořád v klidu spala, nebo to aspoň tak vypadalo.

Chvíli jsem se na ni díval a potom ji položil na postel. Plagg rozsvítil světlo, takže jsem o nic nezakopl, protože na zemi bylo nějak moc věcí. Zřejmě Marinette neměla čas uklidit, ale to mi bylo jedno. Tikki vyletěla z její kabelky a spolu s Plaggem si sedli na stůl.

Rozhodl jsem se, že si lehnu k Marinette na kraj postele a budu se dívat na svoji krásnou Berušku. Byl jsem tak šťastný, že to byla zrovna ona. Neodolal jsem a přitáhl si ji k sobě. Ruku jí položil kolem ramen a hlavu sklonil k jejím vlasům, do kterých jsem jí dal pusu.

„Dobrou noc, má dámo," zašeptal jsem a ucítil, jak se ke mě přitiskla ještě blíž, takže teď jsme leželi v pevném objetí.

„Dobrou, číčo," zamumlala mi do trika a já měl co dělat, abych se nezasmál. Marinette byla vtipná, i když jenom spala.

*

*Marinette*

Brzo ráno mě probudil hlasitý zvuk budíku, který se rozléhal po celém pokoji. Rychle jsem se natáhla pro mobil a budík vypnula. Jenže pak jsem zjistila, že místo vedle mě je prázdné. Místo své životní lásky jsem vedle sebe uviděla papírek s krátkým textem napsaným krasopisným písmem. Kdo by to byl řekl, že kluk bude psát tak hezky, ale musela jsem zase uznat, že Adrien byl přece jenom jiný než ostatní.

Vzala jsem papírek do ruky a nahlas přečetla: „Už musím jít domů, víš jak to u nás chodí, a kdyby mě ráno nenašli, byl by z toho průšvih. Myslím, že to ani jeden nechceme. Miluju tě, Marinette."

Když jsem přečetla poslední větu, málem mi vyschlo v krku. Sice mi to ještě neřekl, protože jsem včera omdlela a pak spala, ale vypadalo to, že mě má rád jako Berušku a i jako Marinette. Byla jsem tak v šoku, že jsem si ani nevšimla Tikki za mnou a když na mě promluvila, lekla jsem se.

„Tikki! Tohle mi nedělej," pokárala jsem svou kwami trochu.

„Promiň, chtěla jsem se jenom podívat," omluvila se.

„V pohodě, ale příště chvilku počkej, než se uklidním," podívala jsem se na ni a pak znovu na papírek od Adriena. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. On napsal, že mě miluje!" Byla jsem do svého snění tak ponořená, že kdyby mě Tikki neupozornila ani bych nešla do školy. To by byla velká škoda, protože bych byla zase bez něj.

Vzala jsem si batoh a seběhla dolů do naší kuchyně propojené s obývacím pokojem. Na stole jsem měla už připravenou snídani. Rychle jsem do sebe naházela jídlo, dala pár sušenek Tikki a pak se vydala do pekárny, abych se s rodiči rozloučila. Potom jsem vyšla směrem ke škole.

U schodů už stála Alya, která na mě čekala. „Páni, od kdy ty chodíš včas?" zeptala se překvapeně a pak mě objala. Měla pravdu. Za tenhle týden se mi ještě nestalo, že bych zaspala.

„Nezvykej si, málem jsem nepřišla," usmála jsem se a ona se začala smát.

„Co jsi zase dělala, kočko?"

„Nechtěj vědět," mávla jsem rukou a smála se spolu s ní při vzpomínce na vzkaz od Adriena.

Pak jsem ale uviděla přijíždějící limuzínu a přestala vnímat všechno kolem sebe.