City nás dvou

Párty

*Černý Kocour*

Marinette byla vážně skvělá holka a dobrá kamarádka. Jako Černý Kocour jsem s ní po večerech trávil hodně času, tedy pokud se něco nepřihodilo a my s Beruškou to nemuseli nutně vyřešit. Naštěstí se už skoro celý týden nic nedělo, a i když bylo bezva si na chvíli odpočinout, přišlo mi to zvláštní.

Právě jsem byl na cestě k Marinette, ale tentokrát nebyla na balkóně. Rozhodl jsem se zaťukat na poklop a po jejím vyzvání ho pomalu otevřít. Skočil jsem na postel hned pod poklopem a spatřil Marinette, jak sedí u stolu a něco kreslí. Přitom jí k práci hrála hudba Jaggeda Stona. Překvapilo mě, že to slyším, ale pak mi došlo, že jsme spolu jednou byli na jeho koncertě i s Alyou a Ninem.

„Páni, nevěděl jsem, že máš ráda Jaggeda Stona," dělal jsem, že vůbec nic netuším a Marinette hudbu hned ztlumila. „Ale no tak, tohle je moje nejoblíbenější písnička," zatvářil jsem se naoko uraženě a pak seskočil z postele dolů k Marinette, která se ke mně otočila na své židli.

„Tobě se taky líbí?" zeptala se překvapeně.

„Jasně že jo," mrkl jsem na ni a pak se podíval na počítač. „Co to teda trochu přidat?" navrhl jsem.

„Jako myslíš párty?"

„Tak tohle mě zrovna nenapadlo, ale párty ve dvou bude super!" usmál jsem se a několikrát významně pozvedl obočí. Marinette se začala smát a pobaveně přitom zakroutila hlavou. Pak pustila písničky víc nahlas a začali jsme tancovat.

Při tanci jsme se spolu smáli a dělali hodně blbostí, skoro jako malé děti. Jenže ani jednomu z nás to nevadilo, protože jsme se aspoň trochu mohli odvázat. Bylo to prostě super.

Když už jsme byli trochu unavení a chtěli hudbu ztlumit, i přes tu hlasitost jsme slyšeli mamku Marinette, jak na nás volá, abychom to trochu ubrali, protože si chtějí jít lehnout.

„Jasně, mami!" křikla směrem dolů Marinette a hudbu ubrala tak, abychom nerušili rodiče.

„Kolik je vlastně hodin?" zeptal jsem se, když jsem si sedl na stůl vedle Marinettina počítače, kde pro mě bylo místo.

„Čtvrt na deset," odpověděla Marinette a já pozvedl obočí.

„Oni chodějí spát tak brzo?"

„No většinou je to ještě dřív, protože musejí pak vstávat asi ve čtyři ráno, teda spíš táta vstává, ale teď si šla lehnout mamka," vysvětlila mi Marinette a já se snažil do toho nezamotat.

„Aha, jasně a co budeme dělat teď? Párty už asi nebude, co?"

Marinette se zasmála. „Párty už asi fakt nebude, ale co bys řekl nějaké hře? Třeba na počítači," navrhla a já se podíval na její počítač, načež jsem si všiml rozpracované práce na stole. Byl to nějaký papír, kde byly nakreslené návrhy šatů.

„To jsi kreslila ty?" zeptal jsem se s obdivem, protože ta holka měla vážně talent. Sice už jsem jí to jako Adrien řekl, ale myslím, že uznání ode mě by jí taky nevadilo.

„Ne, to byl můj táta," řekla, zakoulela očima a pak se rozesmála. Já se k ní po chvíli přidal, jelikož jsem si uvědomil, jak hloupě ta otázka musela znít. „Jasně, že já."

„Máš fakt talent," podíval jsem se na její nákres těch šatů. Bylo to něco, co jsem ještě neviděl.

„Díky, ale... Ty se vyznáš v módě?" zeptala se překvapeně.

„Tak trochu," přiznal jsem a ona se zamyslela. „Dáme si teda tu hru?" vzpomněl jsem si na to, o čem jsme se bavili předtím. Marinette přikývla a šla něco najít na počítači. Mezitím jsem si prohlížel fotky Adriena Agresta visící snad všude kolem mě.

*****

Ahojky, tak další kapitola je tady. Snad se vám aspoň trochu líbila a budu ráda za všechny hlasy nebo komentáře. 🐱🐱🐞🐞🐞