Zdál se mi sen.
Byla jsem sama.
Nebo jsem si to aspoň myslela.
Byla jsem sama na celém světě.
Potřebovala jsem pomoct.
Hledala jsem ji.
Ale nenašla.
A od člověka co jsem to potřebovala.
Obrátil se ke mě zady a odešel.
Začala jsem pomalu vnímat.
Mohla jsem už trochu pohybovat rukou.
Až jsem začala i pomalu otevírat oči.
Neměla jsem ani trochu ponětí o čase.
Nevím co se stalo.
Nevím kde jsem.
Když jsem otevřela oči byla tma.
Bála jsem se.
Jenom malá lampička naproti mě svítila.
Snažila jsem se sednout.
Po chvíli se mi to povedlo.
Začala jsem trochu hmatat okolo sebe.
Zjistila jsem že sedím na nějakém lehátku.
Pak že mám vedle sebe nějaký stoleček.
A na něm byla lampa!
Zaradovala jsem se.
Zapla jsem ji.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a už jsem věděla kde jsem.
Jsem na marodce.
Ale proč?
To mi zatím asi nikdo neřekne.
Na stolku byla sklenice s vodou.
Vzala jsem ji a rychle se napila.
Udělalo se mi o dost líp.
Začala jsem si stoupat.
Ale když jsem došlápla oběma nohama na podlahu.
Začala mi trochu třeštit hlava.
V rychlosti jsem se chytla za hlavu.
Zjistila jsem že mám zašité čelo.
No to muselo být zajímavé.
Vzpomněla jsem si že sme chtěli udělat něco Melanii.
Chtěli sme ji nastrikat hlavu na zeleno.
Snažila jsem se vzpomenout na celý den.
Vzpomněl jsem si na sprchu, na odpolední klid a na to jak nás Chris rozděloval do skupinek na úklid.
Ale víc už nic.
Jakoby vzal někdo gumu a vygumoval mi část dne.
Musím se nějak vrátit zpátky na chatku.
Ale doufám že tam někde ještě neodpadnu.
Ale první chci zjistit kolik je hodin.
Sebrala jsem všechnu svoji sílu a rozešla se po místnosti.
Zatím žádný náznak bolesti.
Hledala jsem hodiny či nějaký budík.
Až jsem pak na protějším stole našla budík.
