Lonely and broken✔️

47

Justin

,,Pane Bieber jestli chcete tak se můžete jít podívat na vaší dceru do inkubátoru" ,,Inkubátor?" ,,Ano budeme tam určitě takový týden a pak uvidíme. Narodila se o měsíc a něco dřív takže takový ten týden potřebuje být v inkubátoru" řekla doktorka a já přikývl.

,,Chci se na ní podívat" řekl jsem a postavil se. Doktorka kývla a rozešla se pryč a já šel hned za ní.

,,A jak se bude jmenovat?" Usmála se na mě. ,,Sophie" řekl jsem. ,,Krásné jméno" znova se usmála a já přikývl. ,,Měli jsme mít Sophie a Sama" řekl jsem a povzdechl si. ,,Je mi to opravdu líto." Řekla.

,,Tak tady je" řekla po chvilce a otevřela jedny dveře. Vešli jsme dovnitř a já hned viděl několik inkubátorů a v nich byly miminka. Dost mě překvapilo to množství miminek, kteří se narodili dřív.

,,Tady je vaše dcera" řekla a přešla k zadnímu inkubátoru. Usmál jsem se a podíval se na tu malou princeznu. Byla tak maličká, ale nádherná. Měla plenku, rukavičky, ponožky a to bylo všechno. Jinak žádné oblečení neměla. Potom měla dýchací hadičku u nosu a pak měla růžový náramek na ruce.

,,Takže Sophie" řekla doktorka a na tabulku k inkubátoru napsala Sophie a pak se na mě podívala. ,,Sophie Bieber" řekl jsem a ona přikývla a napsala to tam. ,,Tady se můžete podívat na její čas narození a tak" řekla a podala mi tu tabulku.

Sophie Bieber
12.11.2017
42,4 cm, 1780 g

Usmál jsem se a tabulku jí zase podal. Doktorka jí pověsila na ten inkubátor. ,,Klidně si jí můžete pohladit a tak. Já vás tu nechám. Madison by se měla do takové hodiny probudit. Je na pokoji 281 tak tam klidně můžete zajít" řekla a já přikývl, potichu jí poděkoval a ona odešla.

Pomalu jsem strčil ruku do toho otvoru v inkubátoru a malou pohladil po bříšku. Byla tak heboučká, byla opravdu nádherná. Usmál jsem se, ale pak jsem začal brečet. ,,Je mi to tak hrozně moc líto Sophie. Mohla si mít brášku a já ti ho zabil. Můžu za to já. Kdyby jsem Madison víc ochránil a neodcházel do tý debilní práce tak by si měla brášku Sama. Je mi to hrozně moc líto princezno. Jsem tak strašně rád, že jsi tady aspoň ty. Jsi tak maličká a tak nádherná. Dnes se asi na tebe půjde podívat i tvoje úžasná maminka tak snad se těšíš lásko moje" zašeptal jsem a pořád jí hladil po bříšku a pak jsem jí pohladil i po hlaviččce a po tvářičce.

Najednou si Sophie zívla a trochu zakňučela, ale pak zase v pohodě spinkala. Je opravdu tak nádherná. Po chvilce jsem vyndal ruku z inkubátoru a pousmál se. ,,Zase přijdu" šeptl jsem a pak jsem odešel pryč.

Snažil jsem se najít pokoj 281. Po skoro deseti minutách jsem ho konečně našel. Opatrně jsem vešel dovnitř a hned se podíval na postel, kde ležela moje Madison.

Přešel jsem k posteli a zase se mi chtělo brečet. ,,Madison lásko moje" povzdechl jsem si a sedl si  na židli. ,,Tak strašně mě to mrzí. Až ti řeknu to co ti řeknu, bojím se že mi to neodpustíš. Strašně si na ně těšila a já ti jedno zabil" zavzlykal jsem a položil si hlavu na postel.

Měl jsem položenou pořád hlavu na posteli když najednou se ozval její krásný hlas. ,,Justine" zašeptala a já rychle zvedl hlavu a podíval se na ní.

,,Lásko" vydechl jsem. ,,Kde to jsem?" Zašeptala. ,,Jsi v nemocnici. Ty si to nepamatuješ? Ten hajzl tě postřelil" ,,Jo to si pamatuji jenom jsem taková zmatená" šeptla a já ji hned opatrně objal.

,,Strašně mě to všechno mrzí" zavzlykal jsem. ,,Justine neplač. Jsem v pořádku" zašeptala. ,,Ano, ale až ti řeknu jednu věc tak mi to neodpustíš. Budeš na mě naštvaná" znova jsem vzlyknul.