Bíločerná noc ✔️

KAPITOLA 1.

Tato kniha je má osobní výzva, nikdy jsem tyto žánry nepsala a je to první pokus, tak buďte na mě schovívaví. Dík XD

Probral jsem se na kontrolovaném pokoji JIP a v tu chvíli u mě byla Hanji.

„Levi, co nám to děláš?" vzala mě za ruku a hladila mi ji.

Vytrhl jsem ji a zamračil se: „Můžeš mi vysvětlit, Hanji, co tu jako dělám? Proč mě, sakra, tak bolí hlava a žebra?"

„Ty si to nepamatuješ?" zeptala se mě udiveně.

„A co bych si měl pamatovat? Netuším, proč mě třeští hlava, jak kdybych tam měl permoníky. Já jsem se někde popral? To snad ne?" zděsil jsem se nad tou možností, že bych se někde bil, ale nic lepšího mě v mé tepající hlavě nenapadlo.

Hanji na mě chvíli koukala, jak na choromyslného a pak se rozmluvila.

„Promiň, je možné, že si nic nepamatuješ, byla to velká rána do hlavy," rozpovídala se.

„A dál? Jak se mi to stalo? Víš to?" nechápal jsem, byl jsem zmatený.

„No, byl si na sále, byla to dlouhá a složitá operace. Nejspíš tam nebyl pořádný vzduch, nebo jsi málo pil, já nevím, ale hned jak operace skočila, tak jsi omdlel a narazil si žebra a spánek o stolek s nástrojema. Všichni o tebe mají strach, ale podle všech vyšetření, kromě naražených žeber a otřesu mozku ti nic vážnějšího není, jsi jen přepracovaný a tak ses asi zhroutil vyčerpáním, měl by sis konečně vybrat dovolenou," mluvila docela nejistě. Jen jestli mi něco netají!

„A proč jsem tedy na kontrolované JIPce?

„Protože jsi náš VIP, to dobře víš a bylo tu místo, chtěla jsem tě mít pod kontrolou. Teď, když ses probral, půjdeš na normální pokoj," řekla už se smíchem.

„Já chci jít domů Hanji!" fňukal jsem.

„Leví, dobře víš, že s otřesem mozku tě nemůžu nechat jít jen tak domů, nikdo tam není, kdo by se o tebe postaral," opět řekla nejistě a tiše.

Co to s ní je? Blbě se vyspala nebo co? Ale – nejspíš má o mě jen starost. Já to chápu, kdyby se něco takového stalo jí, taky bych byl strachem bez sebe, i když bych to nedával najevo.

„Dobře, chápu, ale dostaň mě z tohoto pokoje, nechci být tady na výstavce za výkladní skříní!"

„Jo, to jo, neboj, už jsi mimo nebezpečí, tak to není nutné, za chvíli tě přesunem, ano?"

Druhý den ráno jsem opět do Hanji hučel, ať mě pustí, žebra už byla docela v pohodě, aspoň natolik, že jsem se mohl hýbat a chodit, byť pod práškama a hlava byla také lepší. Neviděl jsem tedy důvod, proč mě tady drží. Tedy viděl, já bych svého pacienta v tomto stavu nepustil domů ani náhodou, ale já už to tady nevydržím!

Nakonec souhlasila. Řekla, že si vezme volno a bude se mnou.

Doma jsem se vyvalil do pohovky a pustil si televizi, Hanji se o mě starala příkladně a hned mi uvařila můj oblíbený čaj. Televizi jsem ale moc nevnímal, a protože se mi nechtělo spát, chtěl jsem si uklidnit načechrané nervy nějakou knihou.

Zašel jsem k polici vedle televize, že si vyberu nějakou z mých oblíbených, ale knihy tam nebyly.

„Hanjí, kde jsou moje knihy?"

„Přemístila jsem je k tobě do pokoje, tady se na ně jen zbytečně prášilo!" houkla na mě z kuchyně.

Vybral jsem z hromady, knih, které jsem měl narovnány na polici Johna Irwinga a šel zpět do pokoje, kde jsem se spokojeně začetl.

Hanji mi přinesla čaj a prášek na bolest.

Po chvíli mě začaly bolet oči a tak jsem odložil knihu a zavřel je.

Náhle se mi před očima začaly objevovat zmatené obrazy. Byl jsem v lese, všude kolem byly vysoké stromy a nikde žádná cesta, zoufale jsem bloudil lesem a volal. Nikdo se neozýval, začala se mě zmocňovat beznaděj. Opřel jsem se o silný kmen, abych si odpočinul, jakmile jsem se jej dotknul, pocítil jsem na rukou nějakou vlhkost. Bylo to nepříjemné a tak jsem své ruce otřel o světlé triko, které jsem měl na sobě. Na triku se objevily rudé skvrny, ale na rukou lpěla rudá tekutina dál... Začala odkapávat z mých prstů... Rudá krev... na mých rukou...

„Levíí, vzpamatuj se, prober se," uslyšel jsem Hanjin hlas a výjev zmizel. Mé zrychlené dýchání mě příliš neuklidňovalo – Co to bylo? Co to má znamenat....?!

Seděl jsem na sedačce a Hanjina konejšivá ruka mě hladila na zádech.

„Co se stalo?" zeptala se starostlivě.

Zatřásl jsem hlavou: „Nic, jen noční můra, to bude dobré!"

„Opravdu?"

"Ano, ale řekni mi, opravdu to CT hlavy bylo v pořádku?" zeptal jsem se.

„Ano, nic zvláštního se tam neukázalo, však si je sám viděl, proč?" podivila se Hanji.

„Protože noční můry jsem měl naposledy v deseti letech," vzdychl jsem a opět se začetl do knihy.

„Levi, nechceš mi říct, co se ti zdálo?" sedla si ke mně a položila mi ruku na rameno.

„Ne, Hanji, o nic nejde, jen zlý sen, nic víc."

„Jsem tady pro tebe, Levi, víš to, že jo?"

Přikývl jsem. Nemůžu ji ale obtěžovat svými smyšlenkami. Už tak má se mnou starosti. Musím si to sám srovnat v hlavě, co ten sen měl znamenat, jsem z toho zmatený a děsí mě to – krev na mých rukou. Možná jsem opravdu přepracovaný a měl bych si dát delší oddech minimálně od operací. Už mi z toho houká, jak se pořád hrabu v lidském těle!